neděle 5. listopadu 2017

Sudor



Tajuplný kolektiv Sudor generoval v 90. letech nahrávky, které tvořila směs radiofonických experimentů, pseudogamelanového zvuku v nejlepších momentech připomínajícího Harryho Partche, mimoňského prozpěvování a nekonečných minimalistických improvizací na elektrofonické varhany Vermona, to vše se dochovalo mohutně zkrášleno šumem kazetového pásku a občasným pronikáním původního nahraného zvuku na povrch (Podobné koření, jak víme, neškodí a naopak je typickou ozdobou žánru). Z dochovaných záznamů někdy Sudor působí jako venkovská varianta projektu Davenport Family, kde kdosi brnká na neidentifikovatelný strunný nástroj a někdo další fouká do zobcové flétny, další nahrávka nás však opět překvapí nesmlouvavým postindustriálním zvukem, nebo něčím jiným, ještě méně obvyklým a očekávaným, například záznamem rozhlasové hry přerušované jen elektrostatickými poryvy coby šumivými signály z neznáma. Vyplatí se poslouchat vcelku, nebo alespoň nepřepínat hned po prvních pár minutách.






Co byl Sudor, kdo ho tvořil a s jakým cílem vlastně vznikl?
Zdeněk: Sudor. Název pochází z latiny a znamená pot nebo výpotek. To slovo jsem poprvé slyšel od svého bratra, který studoval medicínu a bifloval nějaká latinská slova. Líbil se mi zvuk toho slova v češtině. Je to jako když udeříš do sudu ... su, je ten svist  d, je úder a or, je dozvuk.  Význam toho slova mi také připadal velmi výstižný ... naše tvorba byla tenkrát něco, co z nás samovolně vycházelo na povrch. Jaksi se to z nás samo od sebe vypocovalo.  Ten výpotek se formoval do zvuku, který se zřídka, většinou náhodou, podařilo zachytit na magnetický pásek. Bylo to velmi svobodné, náhodné a oproštěné od jakýchkoli ambicí. Byl to jen takový vedlejší produkt opojného trávení času uprostřed bezstarostných přátelství.


Lukáš: Cíl – zkoumat zvukem přátelství. Cíl – nemít ambice, spíš si dělat radost hraním při setkání v různých podobách a na různých místech v různých hodinách, a to hlavně v letech 1996-1998. Někdy jsme se sešli všichni tři, někdy jen dva, někdy jen jeden něco někde zasmyčkoval a nahrál na kazetu... Jen dvakrát jsme vystoupili vlastně před publikem v rozšířené sestavě o baskytaristu – v Telči na Festivalu zvuku jsme hráli na bicí, Moog, gramofon, baskytaru a nějaké harampádí, v klubu 007 jsme měli baskytaru, bicí automat, klávesy Vermona, mikrofony. Bohužel kromě našich privátních hraní bez jakéhokoliv plánu, které vlastně měly charakter spontánních akcí, volné improvizace, a to často i bez alkoholu, se záznamy těchto dvou koncertů asi nedochovaly anebo dřímají někdy na netušených dnech našich šuplat. Do stavů trochu rozostřeného vnímání se někdy dařilo dostat kombinací koncentrace a volnosti při dlouhých setech nějakého zvukového pionýrství třeba na šumavské chalupě v kuchyni, když jsme si v pološeru naladili divné ječící frekvence na rádiu, které se trochu prolínaly s útržky vysílání a do toho jsme něco hráli na nalezené věci.


Hugo: Slovo Sudor, jeho význam, pot – výpotek. 
Slovo krásně znějící, pár slabik zakončených, podle chuti, R či RRRRRRR. A zrovna znamenalo tohle. Pot – Výpotek. Každá veřejná produkce - 007, Telč, Šleh v Doubku u Prahy (pouze ZdeDur-Hugo a bylo to hraní k tanci), byla vyladěná synchronizace mezi posluchači a námi.
Posluchač většinou nikdy nic podobného neslyšel, ale chytil se. Vibrace, zvuky, nesymetričnost, ujetý rytmus, pokud se to dá nazvat rytmem. Zvukový zážitek. Naprostá NEdokonalost.
A zvukosběr? Poklopem vlézt do šestikubíkového svislého ohřívače vody pro bazén na Jarově (v té době samozřejmě nebyl naplněný) a přes 3 hodiny v uzavřeném, akusticky čistém prostoru poslouchat, jak vibruje trubkový odvaděč vody. Po úderu do něj, byl slyšitelný dozvuk dobrých 15 minut dlouhý. Za ty 3 hodiny nám došly baterie v nahrávání (kazetový magnetofon Kondor), tak i v osvětlení (což ještě znásobilo dojem), ale znamenalo to cítit zvuk, být v něm. I pohlazení dlaní vnitřní hladké strany “nádoby” bylo slyšet.
Dodnes s chutí poslouchám zvuk kapek, dopadajících při dešti ze střechy na zem, občas jim do cesty nastavím překážku v podobě plechového bubínku z NDR nebo jenom plastové mističky s víkem, a když už přestane pršet, setrvačnost vody stékající po střeše a zpomalující se rytmus kapání, to dokáže zastavit srdce. Nebo lépe, mozek.
Zvukové pionýrství? Možná ano. Ne však v záznamu zvuku. V jeho vstřebávání.



Existovalo nějaké typické nástrojové obsazení, ke kterému se Sudor vracel, nebo ze kterého vycházel? Co je pro vás typický zvuk Sudoru?
Lukáš: Nástrojové obsazení? Spíš místa, kam se chodívalo hrát anebo se během našich procházek po Praze takové hraní událo samo, nástrojem mohlo být cokoliv. Tak jsme chodili bubnovat do rezervoárů na vodu na rozestavěném bazénu na Jarově, jednou na kovové sochy na Vítkově určené pro slavnostní ohně, často jsme se vraceli do uličky na Chodově, kde byly uskladněny betonové panely, z nichž trčely dráty, které omamně drnčely, na most na Krejcárku, kde svištěly tramvaje v prudké jízdě z kopce, k Hugovi do bytu do koupelny, kde se instalovalo kapátko, které svým nerovnoměrným rytmem určovalo začátek psychotické seance, jindy zase nás zaujalo přeskakující vypálené cédéčko nebo deska.




Přiznám se, že jsem se trochu ztratil ve všech bočních projektech, nebo alternativních názvech. Co bylo Duo Papa a kdo byli Kosí bratři?
Hugo: Sedánek s mým otcem, oba jsme Pavlové, proto duo PaPa, byla snaha na klávesy Vermona zahrát něco vánočních písní. Když ani jeden z nás neumí hrát na klavesový hudební nástroj, vzniklo melodicky něco, co zní jako koleda, po stránce rytmické pak naprostý paskvil vyvolávající touhu v době klidu a míru někoho zabít. 
Kosí bra3 - To se zúčastnil jako externista Václav Durdil, jak si vzpomínám. 007 je Sudor a Kosí bra3.



Na kazetách jsou mnohé kompozice označené jako “instalace”. Byl v tom nějaký záměr, měla snad vystoupení Sudoru i výtvarný, či performativní rozměr?
Lukáš: To jsou jen názvy. Ale vlastně to, pokud se vzpomínám, bylo trochu inspirováno skladbou Einstürzende Neubauten z alba Ende Neu s názvem Installation No.1. Ty jsme tenkrát dost poslouchali stejně jako třeba Laibach, Test Department, Nurse With Wound, The Young Gods, Deutsch Nepal, ale vlastně jsme poslouchali i noise, post punk, české písničky z 60. let, Dunaj, E, Toma Waitse, rádio, rozhlasové hry a divný disco...
Výtvarný a performativní rozměr nebyl tak důležitý, i když by se některé akce a výlety se skupinou kamarádů a holek tak daly pojímat jako svého druhu happening. Při šmejdění Prahou, rozpadlými domy, zahrádkářskými koloniemi, v podzemí pod Stalinovým pomníkem, na Petříně, při výletech do Českého ráje nebo třeba na kopec k Čtyřkolům se nějaká dobrá akce udála, spontaneita byla důležitější než plán. 
Ta sama Instalace spíš znamenala, že některé věci také byly nainstalovány (jako ty betony nebo barely) před námi anebo jsme jen udělali konstelaci-instalaci předmětů, které hrály samy a my je doprovázeli. Anebo jen nechali znít jako tramvaji nebo vítr.
Na některých kazetách jsou nahrané jen dlouhé smyčky patrně z rozhlasového vysílání. K čemu sloužily? Některé další nahrávky zní jako minimalistický remix programu tehdejších rádiových stanic. Byl Sudor také radiofonický projekt?
Lukáš: Ječení rádia bylo důležité, tehdy se daly naladit tak divné frekvence, že jsme je vydrželi poslouchat hodiny a nahrávat. Cílená radiofonie v tom asi nebyla, tak přísní jsme zas nebyli.
Hugo: Také šlo hlavně o vybavení. Měli jsme, jak bylo řečeno, kazetový magnetofon Condor - výrobek Tesly a celé RVHP. Z něj byly vyjmuty vestavěné mikrofony a přeletovány na několikametrové dráty. Všechny Installations jsou tudíž stereofonní záznam. Také tento magnetofon umožňoval připojení jiných vstupních zařízení, gramofonu a podobně. A někdy došlo na chytání radiových vln. Prutová antena z Condoru byla odlomena a nahrazena prostým nestíněným drátem. Tak byl spojen, při chytání radiových vln, pohyb a zvuk. Kdo držel drát a ladil, ten zárověň hrál, zároveň tančil. Dnes úsměvné, analog měl své kouzlo.
To je na některých kazetách ten radiozvuk. A spousta věcí je od Tebe, Lukáši. Z Opatova.
PS.  Písničky z 60. let, to byla hlavně akce v Lucerna Music Baru - Písnička. To měli na starost lidé z FAMU (možná DAMU), obory produkční, dramaturgie apod. Jako školní cvičení. Uspořádat tematický večer. Živé vstupy, scénky, moderování.


Vermona Instalation
poslouchejte a stahujte ZDE


Sudor komplet
poslouchejte a stahujet ZDE




čtvrtek 20. července 2017

Arnošt Štědrý


Arnošt Štědrý působí jako kytarista v pražské alternativní skupině Sdružení rodičů a přátel RoPy. Kromě tohoto angažmá se věnuje také vlastní tvorbě, která oč je utajenější uchu mainstreamového posluchače, o to je rozsáhlejší. Pro milovníky neprobádaných hudebních oblastí je zde rozhodně co objevovat. Objevování je pak nejlépe provozovat na Arnoštově Soundcloudovém profilu:




Na Soundcloudu máš poměrně velké množství hudebně i zvukově různorodých skladeb. Některé jsou akustické, některé naopak poskládané jen ze samplů. Je za tou vší různorodostí nějaký jednotný styl nebo téma?
Pravděpodobně ne, i když ne absolutně. Jak už jsem psal, beru to spíše jako osobní deník, jakousi pomůcku, jak si lépe pamatovat některé okamžiky tím, že zafixuju momentální stav svých hudebních nápadů. S většinou těch tracků je spojen buď nějaký zážitek, nebo se jedná o realizaci akutního nápadu, který nedostanu z hlavy jinak, než, že jej aspoň částečně zhmotním. 

Jak se liší tvé fungování v kapele a jako sólového tvůrce? Co je motorem tvé sólové tvorby? Ovlivňuje jedno druhé? 
Principiálně se to příliš neliší. Písničky, které hrajeme se SRPR jsou podobně konzervované okamžiky a myslím, že jsou i srovnatelně pestré a potměšilé. Sice dají více práce ve výrobě, ale to je vyrovnané jejich delší životností. 

Kdo jsou posluchači tvé tvorby? Máš o nich přehled? Máš nějaké kritické reflexe?
Poměrně velkou část posluchačů na Soundcloudu tvoří boti, kteří za úplatu nabízí vyšší poslechovost (vlastně by mne zajímalo, jestli nějaká agentura nenabízí kapelám na koncert skutečné diváky). Pak určitě pár lidí, se kterými se znám osobně a nakonec náhodní kolemjdoucí, nebo ti, kterým to Soundcloud doporučil. 
Ačkoliv Soundcloud nabízí velmi dobrý systém pro komentování, který je zároveň i dost využívaný, mé věci zejí z tohoto hlediska prázdnotou, což je myslím dostatečně kritická reflexe. 



Podle mých zkušeností většinou i hudebníci, kteří neočekávají vydání své hudby (a někdy dokonce ani jakýkoliv její poslech) vytvářejí ze svých skladeb alba. Myšlenka alba se prostě dobře uchytila a ani nové možnosti poslechu a distribuce hudby na tom, zdá se , ještě nic nezměnily. Tebe tato forma neoslovila, nemáš potřebu dávat svým skladbám rámec, vyrábět obal a podobně? Nebo jsou sety na Soundcloudu pro tebe jakýmsi ekvivalentem alba?
To myslím plyne z té deníkové formy. Sety sice používám, ale nepříliš důsledně a spíše stylem evokujícím pořízení si dalšího notýsku. Výjimkou by mohl být set věnovaný pražským vodním tokům, ale tam myšlenku alba spolehlivě sterilizuje fakt, že jich je úředně evidovaných 99. 


K tomu se váže otázka na fyzická média: Je tvým hlavním záznamovým médiem internet, nebo si své skladby nahrával i na fyzické nosiče? 
Jen internet. 



Na jaké nástroje hraješ, jaké přístroje používáš a jaký je technologický proces tvého nahrávání?
Z tradičních nástrojů používám kytary, tenorové ukulele, různé klávesy, klavíry v ulicích, zvláště ten Masaryčce, flétny, xafoon, basskřídlovku, ale tu teď nemohu najít, pak různé rozbité věci, elektrické i mechanické, dokud je někdo nevyhodí, jeden čas jsem měl v oblibě ledničku, ale nějak jsem na ni zanevřel, mám kaosscilátor a kaosspad, nepohrdnu ani neuklizenou dětskou hračkou. Z tech ryze softwarových SynthScaper, FieldScaper, Striu, TC-11, Virtual ANS, PhonoPaper. Nedávno jsem si vyrobil z plechovek marimbu, kterou jsem schovával na Masaryčce za účelem pravidelné produkce, ale někdo ji pravděpodobně našel a vyhodil. 

Venku nahrávám telefonem, skrz AudioShare, mám jeden externí mikrofon, piezosnímač a nějakou redukci na telefon, skrz kterou mohu zapojit cokoliv s velkým jackem. Pro vícestopé nahráváni používám na iPadu AUM, občas GarageBand a pro mix Auriu. Celé se to vejde do tašky přes rameno. 

Takže by se dalo říct, že se hodně věnuješ field recordingu? Nebo je to snad site-specific music? Co tě přitahuje na nahrávání v plenéru?
Asi ani jedno. Oba přístupy považuju za dobré zdroje, ale ve skutečnosti se systematicky nevěnuji ani jednomu z nich. Mám takový trochu formativní zážitek, kdy jsem po revoluci procházel průchodem z ulice 28. října na Jungmanovo náměstí, byla tam tuším nějaká prodejna CD a do reproduktorů pouštěli Tokátu a fugu d-moll. Když se ozvalo to D na konci prvního taktu, přehlušily ho dokonale vyladěné zbíječky dělníků na druhém konci průchodu. Od té doby se snažím rozebírat hudební postupy, ať už kompoziční, instrumentační nebo psychologické na součástky, udělat si představu, jak fungují a následně je poskládat do nějakých trochu jiných celků. 
Mám teď každodenní rutinu na Masaryčce (výsledek bude zhruba za půl roku), která odpovída asi nejvíce field recordingu a site-specific hraní a při ní poznávám i komunitu lidí, kteří tam chodí hrát. Je to poměrně pestrá směska -- často se mi daří jednotlivé hráče rozeznat jen sluchem a většinou si spolu dost povídáme. Tenhle aspekt mi na tom momentálně příjde asi nejlepší. 
Když to tak píšu, vzpomněl jsem si na ještě na jeden field-recording zážitek. Když jsem byl malý, spával jsem v pokoji s pendlovkami. Před usnutím jsem poslouchal zvuky, které vydávají a snažil se z nich zrekonstruovat, jak vypadají uvnitř. Do dneška si ten ze zvuků vymyšlený strojek pamatuju. Teď mne napadlo, že bych z té představy mohl zkusit zpátky vydestilovat ony noční zvuky (třeba pomocí okaríny, kterou jsem si pořizoval pro tvojí kompilaci). Tak jsem tu vzpominku na hodiny rovnou nahrál:


Proti původnímu plánu se mi tam dostala dětska šlapací zvonkohra, co je v parku v Malešicích, ale jinak to je vesměs okarína, židle a stůl (skrz pružinové echo, aby se dosáhlo hodinového efektu).

Je pro tvou sólovou tvorbu někdo inspirací?
Paradoxně třeba ty. Kdysi dávno jsem byl na představení Buchet a loutek asi v Řeznické, kde se hlavní hrdina procházel po krajině (nebo to bylo moře?) která ve skutečnosti byla nahé ženské břicho spoluherečky. Zůstalo mi to zaryté v paměti a jistě to stále nějak působí. A pak pochopitelně spousta dalších lidí i věcí. 

To bylo představení Urbild, režíroval ho Radek Beran a kdysi dávno předtím ho vymyslel Petr Šoch. Ten už dneska divadlo nedělá, ale musím říct, že mě svým přístupem taky asi dost ovlivnil. No tak to mě těší a díky.



pondělí 22. května 2017

Autopsychohypnóza


Toto je skutečná rarita, juvenilní, ba dokonce přímo a zcela nepokrytě dětská realizace relaxační nahrávky, která je vlastně spíše vysíláním nějakého fiktivního new age rádia, ve kterém se ovšem vše nedaří tak, jak by mělo. Snížená zvuková kvalita je nicméně samozřejmostí. Relaxace a pocit uvolnění naopak není po poslechu nahrávky zcela zaručena. Přesto poslech můžeme vřele doporučit. Něco takového se nepotkává každý den. 

“V naší domácnosti bylo vždycky hodně kazet s ezo odérem. Máme doma třeba Svatyni duše, Zrcadlení od Petra Piňose, Elfine paradise od Rolanda Santése, Meditaci o naději podle knihy Challita Džibráta atd. Myslím, že všechno s tím spojený šlo z iniciativy naší mámy a jejích duchovních potřeb. Jednou jsme se ptaly strejdy, jak se to u nás v rodině má s tou spiritualitou. Popsal to tak, že máme silnou tradici už od pradědy, který byl teolog, od dědy, který studoval na faráře, naší mámou, která je prý čarodějnice, on že to vidí v čakrách, teta ta to teda nemá a strejda taky nic. Pamatuju si, jak jsme jako malý poslouchaly z kazeťáku přes den a tak různě Dalajlámův zpěv. To je na AUTOPSYCHOHYPNÓZE vidět, to naše brumlání je vlastně napodobavání Dalajlámy. 

Díky tomu že náš táta v devadesátkách podnikal ve výkupu kovošrotu, jsme se měli dobře. Takže jsme měli doma hodně techniky… jako jediní na vesnici počítač, první obří mobily, různý kazeťáky, hi-fi věž a hlavně později keyboard YAMAHA PSR-350, díky kterýmu celá ta kazeta vznikla. Radka tyhle klávesy měla, protože chodila na ZUŠku. Vyvstal tu tedy objev midi a narávání z disket. Ta kazeta je vlastně nahrávka z toho keyboardu na kazeťák na jeden zátah. Používaly jsme demo z keyboardu, melodie (co jsme složily těsně před nahráváním), naše mumlání dalajlámy, improvizovaný napodobování meditačních písní, instrukce k meditaci, co jsme měly odposlouchaný…Kazeta vznikla pro mámu, aby při ní mohla meditovat. 

Tuhle metodu jsme asi opakovaly často. Ale mám pocit, že jsme se časem posunuly a tvořily jsme si pro sebe různý kompilace, který jsme pak používaly na besídkách pro sousedy z paneláku. Nacvičily se výstupy, který byly řízený playlistem z kazety v kazeťáku. Vytiskly se plakátky a vstupenky na barevné inkoustové tiskárně, pozvaly jsme paní z vedlejšího vchodu. Nebo se besídky konaly na zahrádce a tam už byly i kulisy a kostýmy. Třeba jedna besídka, ze která máme fotku se jmenovala “Hudební okénko”. Jednou jsme dělaly i módní přehlídku hader, co jsme přešily z oblečení z půdy. A pak různý reklamy samozřejmě. Jo a svatby. Nějaký besídky jsme měly natočený na VHSkách, ale ty už nejsou. “


Radka a Marie Vařekovy



AUTOPSYCHOHYPNÓZA










pondělí 14. listopadu 2016

Samčo, brat dážďoviek


Starší kratší a stručnější profil Samča je na tomto blogu ZDE
Nyní doplňujeme rozhovorem a odkazem na nejnovější Samčovy nahrávky zde na Bandcampu a Soundcloudu.






Tvoje tvorba je rozsáhlá, mít přehled nad tvojí aktivitou je asi nad síly běžného posluchače. Není už to ale také nad tvé síly? Nebo i dnes stále platí, co jsi napsal před lety na svém profilu: “Nadprodukcia ruľäzz. Ta neznam čo ine by som robil.” ?
Co ti dává nadprodukce? 
Najprv som si ten veľký svet vymýšľal v hlave, a potom som ho chcel ozajstný, bolo ho teda treba vytvoriť, tak som ho začal skúšať kresliť, robiť zvuky, príbehy, hocičo, a muselo byť toho veľa, pretože to bol druh životného prostredia, v ktorom sa dalo existovať, alebo aspoň druh hry, ktorý to životné prostredie simuloval, bolo to takmer vždy iba niečo dočasné. Iba postupne sa to časom začalo archivovať, dostávať k iným ľuďom, reálne intervenovať do okolitého sveta, potom to až začala byť hmatateľná nadprodukcia. Mám zachované úplné minimum výtvorov z detstva, čo je vek, kedy všetci ľudia trpia kreatívnou nadprodukciou, majú to uložené pod posteľou a potom to ukazujú vnúčatám. Ja som mal ako menší údernícku nadprodukciu, napríklad som nadprodukoval fiktívne telefónne zoznamy bez telefónnych čísel a vymyslené mapy, a takmer nič z toho nemám dnes zachované, lebo toho bola taká sériová nadprodukcia, až to vlastne nemalo cenu ani pre mňa, išlo hlavne o tú chvíľu, kedy to vznikalo. To platilo aj pre nahrávky na jedinej 90minútovej páske, ktoré sa neustále premazávali novými - hmatateľná nadprodukcia z toho vznikla až, keď som si nahrávky z pásky kontinuálne digitalizoval a archivoval na CD. Takže odvtedy mi nadprodukcia postupne klesá, keďže sa s veľa vecami ponáhľam menej, ale zase viac toho archivujem, nahrávam si koncerty pokiaľ mám tú možnosť, a pritom nie všetko, čo sa vytvorí, musí byť nutne zaznamenané, ale stále je to súčasťou tej celej kontinuálnej nadprodukcie. Keby toho bolo menej, výsledok by nutne nebol lepší (väčšina poslucháčsky najúspešnejších vecí vznikla na jeden šup, naopak veci na ktorých som makal dlho, často skončia príliš prekomplikovane), iba ja by som mal prázdnejší život, pretože by som sa menej venoval tomu, čo mi ho napĺňa. 





A myslíš si ty sám, že tvoje písničky jsou spíš ztřeštěné, nebo je to opravdu “rekontextualizace dětství” jak jsem si o tobě někde přečetl? Tvoje poslední věci propojují sofistikovanou plunderphonii s neprvoplánovým politickým aktivismem. Dnes je ti 28 let, cítíš už lehký posun od legrací typu Pentagramček někam jinam? Nebo jsou všechny tvoje programy schopné fungovat paralelně?
Je to všetko menované, aj kadečo iné. To životné prostredie, v ktorom to žije, je koherentné, aj keď dokáže hostiť úplne odlišné prístupy. Celé to, čo sa vytvorí, dáva dokopy svet, ktorý má vlastnú logiku, hierarchiu, jazyky, symboly a reč. Čiže ten svet má dôležité a pritom špecifické stavebné prvky, napríklad unimobunka, ktorá má uplatnenie v architektúre, ale aj v literatúre, ktorá má zase uplatnenie v hudbe, takže tá unimobunka sa nakoniec dostane všade, a tvorí stavebný prvok. Ide o to, že unimobunky sú opomínaná téma, a teda ju môžem mapovať bez výrazného rizika, že by som urobil niečo, čo spravil niekto predo mnou. Swag je tak isto veľmi dôležitá téma, pretože to predstavuje priame spojenie fyzična s transcendentálnom. Duchovno sa zvykne často zobrazovať ako posvätná záležitosť vzdialená reálnemu svetu; detstvo sa zvykne zobrazovať zase ako čosi čisté a nepoškvrnené, vzdialené svetu dospelých. V reáli ale tie veci dosť tuho koexistujú a kolidujú, takže ak chcem zobraziť ako celok, musím prepájať duchovné so svetským, detské s dospelým, a tak ďalej. Zároveň som ako poslucháč hudby žánrový všežravec, čiže onen svet požiera všetky tieto vplyvy, a preto aj keď tvorím, tak môžem prepnúť z hluku do popíku a z toho do kresťanských chorálov v priebehu troch minút. Baví ma sledovať, čo sa stane, keď sa niektoré úplne odlišné veci skombinujú dokopy. Pentagramček nebol môj nápad, ja som sa k tomu pridal práve z čírej lásky k tomuto druhu tvorby. 
Politické témy do toho sedia pre mňa prirodzene ako hociktoré iné, ktorým sa venujem, nikdy som to nebral oddelene, ako nejakú tuhú angažovanosť alebo čo, veď mnoho vecí vo verejnom živote sú predsa práve streštenosť rovnakej úrovne, ako keď urobíš napríklad tú baladu o mäsitom ľúbostnom vzťahu v unimobunke, akurát bohužiaľ sú s o dosť vážnejšími dôsledkami, a často depresívnejšie. To pľundrovanie nahrávok so slovenskými neoľudákmi bol iba úplne priamy spôsob autoterapie, odreagovania sa od takýchto vnemov. Nie je to nič sofistikované, naopak, nič nie je ľahšie zosmiešniť, ako ľudí, ktorí nemajú zmysel pre humor a berú sa privážne. 

A kdo je Samčo, brat dáždoviek? Jsi to ty sám, nebo tvé jevištní alter ego?
Vytváříš svou postavu podle nějakého cíle, nebo je ti spíš bližší totální anarchie? 
Nebo možná nějaké kreativní šílenství? A proč je vlastně Samčo bratom dáždoviek?
Ja som si k tomu veľkú časť života nepísal meno, lebo nebolo prečo, alebo keď som chcel byť ako tí maliari čo sa podpisovali pod ilustrácie v knihách, tak som pod to napísal SAMKO, alebo neskôr svoje občianske meno. Až potom som si začal vymýšľať nejaké alternatívne mená, a niekedy som mal aj tri naraz, napríklad som napísal knihu, v ktorej som sa vzájomne pod dvomi či aj tromi menami hádal sám so sebou. Ale chcel som aj nejaký univerzálny zvučný pseudonym pre svoju osobu, a práve vtedy pomohli tie dážďovky, pretože najprv som počul pesničku od skupiny Ručne Hlučne "Nehádaj sa s dážďovkami", čo bola skupina, kde hral aj Džumelec, a možno to bol aj jeho text. Tá pesnička bola chytľavá a popisovala, ako sú dážďovky dobré na konzumáciu. Ja som si okolo toho urobil kult dážďoviek. Najprv vznikol Brat dážďoviek - vlastne kópia Mauglího, ale nevychovávali ho vlci, ale dážďovky, čiže bol úplne najviac syn divočiny. To sa mi zapáčilo, a urobil som zopár príbehov o symbióze ľudí a dážďoviek. "Filip, brat dážďoviek" bola samizdatová knižka v náklade jeden kus o adolescentnom utečencovi z detského domova, ktorý začne žiť v lese, živiť sa dážďovkami, hackne sa cez počítač do reálneho sveta a začne ho preprogramovávať na svoj obraz. Ďalšie bolo o dievčati, ktorá bola vychovaná dážďovkami a mala nadschopnosti, ako napríklad vedela rýchlo vŕtať diery v zemi. A tak ďalej, tie veci postupne pribúdali. Také tajné bratstvo dážďoviek vôbec nebolo zlé, tak som sa v ňom ocitol. Ináč áno, chcel som mať javiskové alteregá osobitne pre to keď brnkám folkové odrhovačky na gitare a keď robím nojzíky a tak podobne, ale bolo ťažké si vytvoriť oddelené alteregá, keďže tie veci často robím naraz a neplánovane podľa chuti, takže sa s dážďovkami naďalej nehádam, ale bratám. 


Jsi sběratelem a “teoretikem” outsider music a zároveň jsi, podle jiných a snad i dle svého vlastního mínění, jejím interpretem. Není v tom rozpor? 
Ono ten okruh "outsider music" nie je nijak sebadefinovaný, podľa mňa existuje minimum hudobníkov, ktorí by to o sebe boli schopní tvrdiť - je to termín, ktorý používajú ľudia, ktorí chcú písať či rozprávať sa o takejto hudbe, čosi, čo si musíš vydobyť povahou svojej tvorby, a samooznačovanie sa touto nálepkou je obvykle skôr nelegitímne. Ja som tak desať rokov dozadu, keď sa v domácich okruhoch o takejto hudbe príliš nepísalo, napísal (a nedokončil, čiže ani nezverejnil) niečo-ako-manifest takéhoto "najspodnejšieho poschodia hudby" a tam som používal slovo "subunderground", čiže čosi, čo je ešte pod undergroundom, pretože ide o tvorbu určenú iba pre tvorcov samotných, alebo ich veľmi úzke okolie, zatiaľ čo akýkoľvek "underground" alebo dnes skôr "subkultúra" implikujú reálnu živú scénu s komunitou, koncertami, poslucháčmi. Keď som písal článok o takýchto umelcoch do Eastern Daze, použil som aj termín "anti-music", pretože po zovšeobecnení je prístup takýchto tvorcov ešte viac v rozpore so všeobecne vžitými princípmi hudby, než napríklad v prípade noisu. 
Určite som sa mnohými autsajdermi inšpiroval, a pár spoločných postupov či prístupov som možno od nich prebral alebo k nim dospel prirodzene; ale keď už, ja k tomu píšem napríklad "popmusic pre mačky", pričom to "pre mačky" je trochu, ako keď píšeš "freak" pred názov hudobného žánru, len trochu iná dimenzia. Freak (čo je plus-mínus sebadefinovaný outsider) je podivňak navonok; ale toto tu je naopak svet očami mačky, čiže nie ty si ten podivný, ale svet je tá podivná vec, a ty vytváraš jeho alternatívnu pokrkvanú verziu, ktorá ti dáva na určitej rovine toľko isto logiky, ako tá reálna verzia, pretože tá pokrkvaná verzia je v skutočnosti prispôsobená tvojmu vnímaniu sveta a preferenciám v umení. A nejakým spôsobom sa v tom svete ocitajú aj reálni ľudia, čiže oni sú v ňom zrazu insajderi, a tým pádom keď hrám improvizačky dajmetomu so Ženskými kruhmi, tak to je v podstate insider-music, pričom vlastne "insiderstvo" je v tomto prípade v podstate synonymom pre "ezoterizmus". Pri outsider music sú obvykle hudobník a poslucháč od seba oddelení hranicou odlišných svetov - obaja sú "outside" mimo sveta toho druhého, čiže outsiderstvo predpokladá nejaký stret takýchto dvoch odlišných nerovnocenných svetov vo vzťahu tvorca-recipient; v mojom prípade to naopak silne stojí na ľuďoch, ktorí sú do tohoto sveta zasvätení aspoň zbežne. Nie som osamelý tvorca, ale člen polotajného bratstva spolutvorcov, fanúšikov, spriaznených ľudí na podobnej vlne.

Vím, že disponuješ rozsáhlým archivem bizarních nahrávek. Co pro tebe znamená internet? A je tvůj archiv pouze virtuální, nebo máš vztah i ke starším médiím?
Vyrastal som na páskach, a keď som si ešte ako mlaďas kúpil diktafón, začal som loviť kopu nahrávok ľudí v okolí, keďže sa mi veľmi páčili kreatívni ľudia, a chcel som mať ich výtvory zaznamenané. Nahral som takto na kazety rozličné čudesné kúsky, napríklad jeden z prvých zaznamenaných klenotov vôbec bol záznam akcie, keď sa deti školopovinného veku (včítane mňa) hrali na hipisácky festival Woodstock, aj s vlastnými kapelami. Nerobilo to rozdiel, či sa nahrávali divejúce deti, nežné gospelovky na katolíckom gymnáziu, lokálne folkačky pri ohníku, či koncerty podivínskych projektov pred miniatúrnym publikom, diktafón to všetko previedol do svojho mäkkého zašumeného zvuku, a ja som sa naučil počúvať hudbu aj v nízkej vernosti zvuku a prijal som to ako spôsob estetiky. Šum a skreslené frekvenčné podanie ti zamaskujú veľa chýb, je to taká rozmazaná skica, ktorú si môžeš domyslieť podľa svojej chuti, alebo ju proste počúvať takú, aká je.  Keď som sa teda začal trošku oneskorene dostávať na internet, objavil som tam rozľahlé záplavy podobného domácky nadšenecky nahrávaného materiálu, a ostal som vyjavený z počutia produktov ľudskej kreativity v tak surovej forme. Prirodzene, že internet bol pre mňa darom z nebies, odrazu som sa postupne začal dostávať cez neho k reálnym ľuďom riešiacich podobné veci ako ja, k tvorivým ľuďom vo svojom okolí; a naopak, mohol som cez neho šíriť tvorbu, čo som urobil s obrovskou vervou, a už ani sám nemám prehľad, čo všetko som kde zavesil pred desiatimi rokmi a visí to tam dodnes. 
Samozrejme, k nahrávkam sa dostávam aj inými spôsobmi, než prečesávaním internetov - mám kúsky priamo od autorov, občas cucám koncerty z mixpultu, alebo sa to ku mne dostane ako ľudovo kolujúci materiál. Vďaka môjmu nadšeniu som spoznal kopu projektov, ktorých som bol možno jediným fanúšikom. Existovala stránka menom "obscurometer", ktorá ti vedela zmerať obskúrnosť hudobného vkusu na základe štatistík počúvania hudby na last.fm, a mne vyšlo, že mám obskúrnejší hudobný vkus, než 99% zvyšných poslucháčov na last.fm.

Získal jsi cenu Radio Head Awards 2015 za nahrávku ÁTTÖRŐ ERŐ. Zaznamenal jsi nějakou změnu? Začali si posluchači tvé práce víc vážit? Začali sis ty sám své práce víc vážit?
Ono hlavne každý opomína, že tú cenu sme dostali vlastne traja, keďže aj Robo Rybolov aj Omražťok tam boli rovnocennými tvorkyňami. Ja som si vždy robil vtípky z toho, keď sa z hudby robili preteky, a na dotyčnom albume sú rovno použité aj nejaké sample z predošlých ročníkov Radio_Head Awards. Čiže nominovať takúto vec asi bola aj trošku subverzia zo strany poroty. Povedal by som, že viacero hudobníkov z tejto "experimentálnej" škatuľky si od takýchto ceremónií drží istý odstup, avšak obecenstvo naopak takéto veci zrejme miluje, asi to bude podobný typ vzrúša, ako sledovanie dostihov či športových prenosov. Čiže, čo sa poslucháčov týka, tak hej, to ocenenie rozhodne vzbudilo väčší záujem, než samotná hudba. Samozrejme, že to poslúžilo ako reklama; písalo sa o tom napríklad vo webzinoch na Slovensku žijúcich Maďarov, ktorých upútalo, že na Slovensku hudobnú cenu dostal album s maďarským názvom od človeka s maďarským priezviskom (Szabó). Potešilo to asi aj koncertných promotérov riešiacich mi vystúpenia, ktorým konečne odpadla starosť, čo mi majú písať do popisu ku koncertu, keďže "dostal cenu za experimentálnu hudbu" asi znie údernejšie než popisy používané mnou typu "je to úhľadnejšie ako Čierna nad Tisou, a kozmopolitnejšie ako Medzilaborce".




pátek 26. srpna 2016

Jan Burian ml. - HOUSE MUSIC 1


Jan Burian ml. stojící dnes za projekty Tyto Alba, nebo Kyklos Galaktikos mi poskytl svou dávnou nahrávku manipulací s různými zvukovými zdroji nazvanou House music. Radikální radioart má mnohdy netušený potenciál, některé opakující se slogany se vám jen tak nepovede dostat z hlavy. A někteří z pamětníků možná odhalí i odkud chytlavé zvukové útržky pocházejí. 

Prozraď něco o vzniku nahrávky. Jak a kdy vznikla a co jí inspirovalo?
V osmé třídě jsem si našetřil na svého prvního nahrávacího walkmana, se kterým jsem pak všude chodil a celé dny nahrával. Asi hlavním důvodem byl žánr house music - pořád jsem nechápal, proč se house music říká nějaké taneční hudbě, když by to měla být muzika udělaná doma...v domě.  

Musíme to taky rozebrat technicky. Na jaké zařízení se nahrávalo a jak je to vlastně všechno uděláno? 
V tu dobu jsem bydlel u táty na Malé Straně. Byla tam televize, videopřehrávač, kazeťák, klavír a já měl toho walkmana. Vždycky jsem pustil kousek filmu a nahrál na walkmana, pak přetočil a zase, pořád dokola...Měl jsem rád filmy o pirátech, tak je to tam, taky jsme měli samizdatové verze Havlových her a tak je tam kus Audience. Ostatní zvuky byly prostě, co jsem našel kolem...

Nahrávka je vlastně perfektní ukázkou plunderphonie a dalo by se říct i DIY samplingu. Spíš než ryze hudební záležitost připomíná spíš radio art. Vrátil jsi se někdy později k podobnému stylu práce?
Už před tím jsme se spolužákem Vaškem Švankmajerem nahráli celou rozhlasovou hru s názvem Pan Kožla a Pan Kožmín. Je to dost epická záležitost, v níž oni dva hrdinové prožijí mnohá dobrodružství (včetně např. letu v jaderné hlavici) a procestují celý svět. natáčeli jsme též na nějaký kazeťák a kazeta měla samozřejmě originál dokonale vyvedený obal. Já jsem jí pak někam založil a Vašek mi dodnes čas od času připomene, že je to jediná věc, kterou mi asi nikdy neodpustí...

Jinak mám pocit, že ten styl práce je mi stále vlastní. Jen se mění stroje. 


František v. m. Kříž

Hudba Františka v. m. Kříže k nám přichází z jiného vesmíru, než jsme zde normálně zvyklí, žádná domácí avantgarda, home-made psychedelické pokusy nebo jednorázový úlet nahraný s kamarády v garáži. Tohle je hudba, která si přeje být hezká, ale daří se jí to jen v rámci těch nejširších mantinelů. František v. m. Kříž byl před lety klientem denního stacionáře pro psychicky postižené v Českých Budějovicích jako diagnostikovaný schizofrenik, nyní je již podle všeho důchodcem, kontaktovat se mi ho ale bohužel 
nepovedlo.

Kromě kazet, který nahrával a pak rozdával, také maloval a dělal koláže a také vyráběl sešity komiksů s vlastními hrdiny. Veřejně nevystupoval. Zřejmě málo lidí si jeho nahrávky opravdu poslechlo. František v. m. Kříž rezignoval na kvalitu záznamu, nebo pro něj byla tehdy dostatečná. Ačkoliv většina jeho kazet má solidně provedený obal, kopírování proběhlo zřejmě na nějakém stroji podřadné kvality. Ta dále ještě klesá u výběrů “toho nejlepšího”, kdy zřejmě autor kopíroval z kopií různých generací a už tak všudypřítomný šum se dále sčítal. S kazetami Františka v. m. Kříže se nám dostává do rukou materiál, který vytvořil pravý “umělec čistého srdce”, autor se zde nebrání romantice, ani všemožným klišé, už názvy jednotlivých písní tu hovoří za vše (Nebraň se snům, Vyznání, Krajina snů, Bohyně snů, Tvář z mých snění, Ptáš se hvězd). 

Jsou tu k slyšení šlágry, písně jako z autorova mládí, zahrané ovšem na neidentifikovatelný syntezátor (Nezralost zdánlivá), které by se neztratily ani v repertoiru takového Milana Chladila, folkové balady, dále samohrajkové skladby s typickým zvukem továrních zvuků, téměř jako z dílny Wesley Willise, ovšem kde Willis zaklíná své démony vršením absurdních vulgarit a opěvováním symbolů bezproblémového světa amerického snu, Kříž se nebrání svým smutkům a zklamáním, v tomto ohledu zde není ani památky po  nějakém nadhledu, či snad sarkastickém podtónu, který by vše uvedl na pravou míru. Napadá mě také paralela s tvorbou Jaroslava Uhlíře, se kterou je zde chvílemi cítit jistá podobnost, snad až na to, že písně Františka v. m. Kříže jsou přece jen o trochu lepší a o poměrně větší trochu hůř nahrané. Kříž nám tedy předkládá nejspíše domácí střední proud, to je něco, co není často k slyšení, zde ani nikde jinde. Ale jak jsem naznačil, zatímco díla rozličných domácích avantgard mohou často zvukově své slavnější kolegy dohánět a leckdy se jim i vyrovnat, nemůže se František v. m. Kříž s technickým aparátem hudebníků středního proudu nijak srovnávat. Zvuk levných kapacitních mikrofonů z nějakého magnetofonu a neškolený Křížův hlas může chvílemi znít jako nějaká temná verze Šlágr TV. To ovšem jistě neměl autor písní v úmyslu. Zaposlouchejte se alespoň na chvíli do skladeb Františka v. m. Kříže, pokud snesete takovou dávku syrového zvuku a písní, které chtěly být krásné. 

VŽDYCKY JSEM BYL ROMANTIK


TAK TADY JSEM



PORTRÉTY OSUDŮ

Bordové parpl’e



O projektu Bordové parpl’e jsme již slyšeli v profilu Raptora Kocha, byla by ale škoda si tento projekt, tvořící v nejlepší tradici diletantské hudby nepředstavili ve zváštním profilu. 
Můžete začít zde, na jejich virtuální adrese na portálu Bandzone:
Samozřejmě, že nahrávky BP tvoří z velké části rozjívené hlukové jamování s bušením do bicích, kde se pletou přes sebe rozličné nástroje a Raptor Koch se snaží svou kytarou vše stmelovat v regulerní hudbu. Zajímavější jsou ale ztišené věci jako Kde si milá, kde se vykloubený pseudofolklór potkává s lunatickou operou a hledání těch správných tónů na okolo nalezených nástrojích ve výsledku vytváří soundtrack k podivnému psychedelickému westernu. Ale BP jsou podle záznamů evidentně otevření jakémukoliv stylu.
Pozitivní je zvuk nahrávek, který u projektů tohoto typu rozhodně nebývá pravidlem. 
Nahrávky Bordových parpl’ů jsou z těch syrovějších, ba nejsyrovějších, vzpomeneme si na materiál, které v 90. letech nahrával Vítězslav Švec s projektem 60 wattové slunce. Přesto se zde se zvukem pracuje, zpestřením je tu občas přítomný reverb. 




“Bordové parpl’e vznikli nahodne. Ja som umýval riad v kuchyni a dvaja kámoši (nehudobníci) sa nudili, tak vzali klarinet a fujaru a začali si jamovať. Keď som to počul, ihneď mi napadlo, že to musíme rýchlo nahrať. Šli sme teda do pivnice a nahrali sme prvé asi 40 minútové nehudobné orgie. Chlapci potom sami nemohli uveriť vlastným ušiam. Dobre nás to pobavilo tak sme si teda čas od času zašantili v pivnici, pričom som to vždy nahral. Hlavný členovia boli: Juraj Švec, Martin Šuľák a ja. Na niektorých albumoch sa pridali aj ďalši kamoši: Miro Marcinov, Mario Martančík. Kedže nevedeli hrať na nástroje, naladil som trebars gitaru na jeden akord, popri tom som obsluhoval dve tri nástroje aby to bolo plnšie.”

Raptor Koch