středa 28. listopadu 2012

Michal Kudělka

Zjišťuji, že opravdu nemám rád hudbu.
Zvuky, slova a cokoliv s tím spojené...
Jen ticho.
Ticho.     
                                                   Michal Kudělka - Ticho




Následující materiál mi byl zaslán. Ne vlastně přímo mě, ale přišel na můj Bandzonový profil a současně se, jak jsem později zjistil, objevil i na několika dalších profilech. Nešlo ale o obligátní zprávu typu “Poslechni si naší novou píseň!”, ale prostý link na stažení, navíc anonymní.
O autorovi tedy nic nevím, jen jeho jméno - Michal Kudělka. Moje původní internetová pátrací akce skončila nezdarem, ale později jsem několik vodítek dostal.
Autor sám se sice nijak neskrývá, ovšem ani žádným způsobem nepropaguje. Se svým představováním se vyrovnal vzkazem v návštěvní knize webu českobudějovického kolektivu Noise Assault Agency Budweiss: „Dobrý den. Jmenuji se Michal Kudělka a jsem kytarista z Murky Ajar. Dnes se mi narodily dvě děti. Richard (2580 g, 45 cm), Antonie (2540 g, 45 cm). Nashledanou.“


Složka, pojmenovaná KNIHOVNA, je tvořena dvěma oddíly: Oddělení pro dospělé (Soundtrack mého života) a Oddělení pro děti, které tvoří písně z pohádek pro jisté divadlo.

Soundtrack mého života je  atmosférická nahrávka, rozdělená do kratších skladeb, lakonicky pojmenovaných Děti, Rodina, Čekání, Babička, Práce. Popisnost odhaluje sofistikovaný smysl pro humor.
Tohle není typická domácí lo-fi nahrávka, vlastně to není vůbec lo-fi, kvalita nahrávky je vynikající a zvuk je dobrodružný a rafinovaný. S lo-fi tu a tam pracuje, ale jen jako s kořením, kterým je třeba šetřit.
Album obsahuje několik  výstředních “hitů”, nebo spíš písní, které vás nějakým způsobem chytí. Ať už je to ponurá Práce, nebo stručný song Matka, lahůdka pro všechny milovníky krautroniky a lapidárních new wave rytmů.
Skladba je pak už úplně hudebně vydestilovaná - zbyl z ní jen jediný tón kláves monotónně opakovaný do pozadí zvuků vesnice. Zhruba ve dvou třetinách vystřídá meditativní atmosféru zběsilý lunatický rock, který se ke konci opět vyklidní. Poutavá je také skladba Místo, podivně harmonická kompozice, plná klidu.
Soundtrack mého života je skvělé album, určitě bude na dlouhou dobu patřit k mým favoritům.




Link ke stažení celého souboru KNIHOVNA: ZDE

Později umístil Michal Kudělka další svá díla na server uložto k volnému stažení.

Šílenství je cesta

Hande hoch!

... a 25 dalších písní z Loutkového divadla Perníkovka Štramberk

Recenze prvních dvou zmíněných nahrávek vyšla v 18. čísle týdeníku A2 pod názvem
Hudebník bez těla. Čtěte ZDE.



pondělí 19. listopadu 2012

п.П.


“ Poklidná atmosféra nijak nebojuje s experimentováním, amatérismus souzní s nadšením. Není to objev, není to nic co byste rádi.”


Radek Kopel - napalmed.blog
                                                                                                    
Pan Pekař častěji uvádějící jen zkratku svého nicku - ruské  п.П., je samorostlý umělec-všeuměl, žijící v ústraní v rodinné chalupě v Oponešicích a dělící svůj čas mezi pečení kváskového chleba, ekologický bezobalový obchod s potravinami a introvertní hudební aktivity. Se světem čile komunikuje prostřednictvím svého internetového obchodu a blogu reflektujícího kromě vlastních páně Pekařových aktivit i jeho zájmy a oblíbené umělecké počiny.
V roce 2009 vydal pražský label Polí5 panu Pekaři jeho debutové dlouhohrající CD, v limitovaném číselném nákladu 444 kusů, což pravděpodobně znamená, že pro eventuální zájemce by mělo být stále k dostání. Polí5 je zcela jistě jediné vydavatelství, kde mohla podobná deska vyjít. Doporučuji pořídit, než se všech 444 kusů vyprodá.
Jak p.P. dále vysvětluje, deska už zdaleka neodráží to, čím dnes v hudbě žije. Momentálně má spíše tendenci hrát si sám nebo pro ptáky v polích, i proto zůstane jediné album vzácným dokumentem jedné etapy domácího nahrávání na Oponešické usedlosti.


Co se u tebe změnilo po vydání CD u Polí5? Uzavřela se tím pro tebe nějaká etapa? Jaké byly reakce zvenčí?
Aby to bylo lépe pochopitelné, tak ti musím nejdříve napsat, že změna už proběhlá byla asi dva roky před tím, než mne Josef oslovil, že by písničky co mi doma leží v šupleti chtěl vydat. Už v názvu Mi.písně jsou schované písně minulé. V té době byla tato etapa za mnou. Namísto zvukových mašinek, se v sednici objevil ponk, namísto gáblů hoblíky atd. To neznamená, že bych se zvuky skončil, jen se přetransformovalo moje bádání do zvuků "aktivních". Oumysly byla velké: "aktivní zvukové dílny", kdy během představení vznikne třeba štokrdle na suché spoje či něco jiného....takže hoblíky....pořízy....pilky....atd.... Vše se to tu odehrávalo v sednici jak s posluchači, tak bez nich. Ale nějak mne více a více lákalo aby se to dělo pro to dění, než pro ten záznam, či záměrný poslech, i když tato rovina je taktéž dobrá. V té době jsem docela přestal i nahrávat, k čemu se dnes zase vracím, spíše jsem si říkal, že bych se z toho bláznil....nahrával 24 hod denně a pak 24 hodin to stříhal, všude je zvuků zaznamenáníhodných až hanba. Od té doby jsem mimo jiné ve své dílně vyrobil nástroj nazvaný Bazejdo (dlabáno do javorové zejdy - dlabazejdo - bazejdo), který ještě není dokončen. Bude to taková aliasloutna. Pořídil jsem si další kytaru, looper který má tak tlustý manuál, že ho ještě nemám přečtený (manuály nesnáším) a u mistra houslaře v Praze nechal vyrobit niněru.
      Reakce na CD byly vtipné. Od více lidí jsem slyšel obdobnou reakci ve smyslu, že jim během poslechu přišlo, že tam na druhé straně přístroje jsou úplně zbyteční. Ohlasy jinak byly spíše pozitivní, jeden člověk mi třeba napsal, že desku poslouchal asi 10 x za sebou (klobouk dolů) a jiný mi poslal remixy několika písní.



Jak je to tedy s tvým instrumentářem? Hraješ teď na niněru. Hodláš u ní zůstat, nebo
bude prostě jedním z nástrojů a přístrojů, které používáš?

Moje milovaná niněrka. Na jednu stranu je to jeden z nástrojů, který rád jen tak "zmáčknu v pase" a na druhou je to velký učitel. Od počátku jsem si řekl, že nebudu hledat, jak na ni kde kdo hraje, jak se na ní hrát má, ale budu hledat svoji cestu. Neznaje jedinou notu učím se chybami a hudební sebereflexí, které přichází každý den, učím se nebát se hrát, jakmile se uvolníš a necháš proudit (nevím co to je? asi...) intuici, pak to přichází. Neoplývám velkou hudební pamětí, což je výhoda, co den to jiná píseň. S níňou pracuji jen velmi spoře, maximálně někdy nasmyčkuju nějaký vlak či něco a do toho hraju, nebo miluju vrstvení niněry, tudy bych se chtěl dále ubírat...ale kdo ví. Nemám žádné plány někde vystupovat, jsem zastánce domácího muzicírování, tzn, nestydět se zahrát si pro svoje potěšení a svojich blízkých na nějaký nástroj, aníž by před tím absolvoval hudební školu, či nauku. S niněrou přišel ke mne velký nový směr jež jsem si nazval ZENHUDBIZMUS - celé písně v jednom tonu, celý svět v jedné kapce rosy. Zavání to východem a asi je to i pravda, ale o to nejde. To si může vyzkoušet každý, zahrajte například střídání dvou tónů pro několik posluchačů. Po určité době nechte jednoho po druhém aby vám zazpívaly píseň kterou slyšeli (ostatní by měly mít vždy důkladně ucpané uši) a co bude výsledek? Tolik různých písní co je posluchačů. Což je skvělé, takovéto tvoření probouzí fantazii a představivost, žádná hudební pornografie. Pardon nějak jsme se rozkecal. Jdu k další otázce..


Když jsme u toho, jak je to s tvou nahrávácí technikou? Na nějaké starší
fotce jsem mám dojem viděl nějaký čtyřstopý kazeťák? Nebo nahráváš všechno
najednou?

Hele to je různý. To cos zahlédl bylo asi páskové echo, dále mám dva minidisky (nejdůležitější součást mé zvukové laboratoře) jeden přenosný a jeden do skládačky - ten pevný používám jako sampler, pak přímo sampler Yamaha praděda samplerů s táákhle velkými tlačítky určený na živé hraní (jakmile dáš uložit smyčku asi 8 vteřin píše, že pracuje, než je schopný opět provozu) a pak paternovač který jsme koupil od jednoho harmonikáře co hrál na svatbách (opět s manuálem co jsem nečetl). Dále elektrické klávesy na které jistě někdo ještě před 20 lety hrál Michaela Deavida, nu a ještě mixáček. Nahrávání probíhalo vždy bez použití počítadla, to mne v hudbě nikdy moc neoslovilo. Mám potřebu fyzicky kroutit těma čudlíkama a mám rád i ty "chyby" a "náhody" které toto nahrávání provází.


 Tak to je celkem zajímavá sbírka. Jak si k ní přišel? Nebo kde se vlastně vzala ta potřeba něco si nahrávat? Mám takový pocit jakoby tvoje nahrávání a hudba byla nějak spojená s domem v Oponešicích, ale to se mi asi spíš jen zdá...
Jednou mi utekl v bazaru malý kotoučáček novinářský s několika páskama, asi mne to vždycky fascinovalo – nahrávání. Takhle více do hloubky, to mne ti vzaly zvuky strojů. Tam začala chuť si pořídit fakt dobré zaznamenávadlo, abych nahrál třeba zvuk stroje a jako podrobil ten zvuk mému mikrospickému bádání. Najít v hodně rachotu jemné prazvoučky....mikrozvoučky. Nikdy k tomu uplně nedošlo. Několik nápadů např. s ozvučeným vozem zvukem toho samotného vozu. Spolujezdec ovládá mixážní pult a míchá zvuky z malinkých snímačů umístěných po autě. Nebo projekt PSYCHOKAVÁRNY, kde se střídají DJ pracuje jen se zvuky té kavárny, všude mikrofony, od  splachování, přes zvuky ledničky, zvenčí i z podlahy. Nápadů bylo, je a bude spousty. Takže tudy asi to šlo. Postupně a „náhodně“ jsem skupoval jak to přicházelo, něco nového, většina dary a z druhén či páté ruky. Ty Oponešice spíše nesou s tím ten prostor, kde mohu dělat co mne napadne, kde se to v klidu a zajímavé atmosféře tohodle prastarého domečku děje.


Jak to vlastně je, vystupuješ (nebo si vystupoval) i živě, nebo je tvůj
projekt určený jen pro domácí použití?

Aha tak na to už jsem také odpověděl. Jsem tichý propagátor domácího muzicírování pro radost. Ono to veřejné hraní by mělo asi vycházet z tahu z venčí, než z tlaku zevnitř. Když budu psát jen o niněře, tak někdy s ní vyjdu na procházku do polí a to třeba vnímám jako koncert, potkávám lidi, oni čumí, že jo, já se nedivím, kdy jsi potkal někoho v krajině s nějakým nástrojem, kdo hraje "bez posluchače". Jé, jak rád bych se potkal někde v lukách z dálky k sobě přicházejíc. Je zajímavé, když lidé jsou otevření, začnou komunikovat a povídají mi co si všechno mysleli o původci zvuku když se přibližovali. Siréna, parta muzikantů, dudák, nějaký divný stroj, ind s neznámým nástrojem atd. Ta niněra má v místech kde bývá krk otvor, když hraju za chůze, tak mám pocit že tu cestu, kterou kráčím nabírám dovnitř a tou klikou, jako kafemlýnkem, ji transformuji ve zvuk. Koneckonců myslím, že je to i pro tu krajinu moc zdravé, dobré a příjemné, takový putující zvuk. Jiné je to zase, když objevím kapli, nebo starou vodárnu, jeskyni..... miluju deformace zvuku prostředím (nebo mechanicky), mám nějaké plány v tomhle i více podniknout.



Hrál si někdy s někým jiným?
Jé, a kolikrát! U ohýnků táborových, někde to mají rádi jinde méně, ale já to miluju, takové ty písně co vznikají v tom momentu, říkáme tomu s přáteli "písně co svět neslyšel".Hodně mých přátel hraje i veřejně a někteří jsou i známí. Doma v sedničce jsme si třeba zahráli s klucima co hráli ve FRU FRU, s Adamem Jikrou, Jenem Coufalem, nebo Mildem Dvořáčkovým bubýnkářem šikulativním. Často hráváme s bývalým spolužákem Pátěm Šancovým s kterým jsme na jedné zehudbistické notě už odnepaměti, dnes hraje ve psychoformaci JUPITERS DC. Nevím kdybych zalovil v paměti dále asi bych si vzpoměl i na další. Nějaké záznamy z přátelských setkání mám ve svém vzpomínkovém MD archívu.


Chtěl jsem se ještě zeptat na pár věcí, ale tak mi nějak najednou připadají nepodstatné. Jako když ti lidé po poslechu tvé nahrávky, říkají,  že si jako posluchači připadli zbyteční. Připadáš si i ty sám jako hudebník zbytečný? Takže by ze všeho měla zbýt jen hudba, nebo třeba jen možnost hudby ukrytá v nástrojích?
 Hudbu dělám „sobecky“ pro sebe, je to jako když kosíš trávu v sadu, nebo si dáváš půst. Když je tam někdo a přijde mu to dobré, je fajn se o tom i bavit, ale důležité je to dělat, bez vidiny hodnocení nebo se snažit někoho potěšit. Když těšíš sebe, těší to pak všechny lidi ani nemusí tu hudbu slyšet. Ta hudba je pak ukryta v tobě. I se mi moc líbí, jak  jsi krásně napsal sám: možnost hudby ukryté v nástrojích. Takhle mi zní TAO.







Rozcestník s aktivitami pana Pekaře:
http://www.panpekar.cz/

п.П. na Myspace:
http://www.myspace.com/ppekar

Playlist п.П. na Myspace:
http://www.myspace.com/ppekar/music/songs?filter=featured

п.П. na Polí5:
http://poli5.cz/aktualita.php?id=285

čtvrtek 27. září 2012

Bík


“Mě všechno zajímá!Všechno dělám jak se má dělat!”






Vilém Buček aka Bík je neznámá hvězda, která se ztratila ve vesmíru tak důkladně, že už ji nikdo nikdy nenajde. Přestože jsem ho několikrát potkal, nemohu říct že bych o něm věděl něco víc než běžný náhodný posluchač či čtenář tohoto blogu.
Ke klenotu v podobě fixami ručně zdobené kazety Bíkovo pozdní odpoledne jsem se dostal díky Pavlovi Jablonskému, který je poctivý archivář a žádný hudební artefakt z dob našeho společného mládí nevyhodil. Díky Pavle! Pavel by nám také mohl ledaccos prozradit, například i místo Vilémova současného bydliště, ale domnívám se, že bude lepší obestřít tento příspěvek trochou tajemství. Prozradím ale co vím.
Bík přišel do Nového Boru zúčelem studia na tamní střední sklářské škole někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Protože pocházel ze vzdálené obce, byl ubytován na ubytovně mládeže - internátu (v Bíkových písních zmiňován často jako Intermacht). Po nějaké době se dostal do konfliktu s jednou s vychovatelek a byl z ubytovny vyloučen. V té době také vznikla tato kazeta. Jedná se možná částečně o koncepční album, které mělo dokumentovat nespravedlnost spáchanou na Bíkovi a vykřičet jeho nenávist k zmíněné vychovatelce (Bál pičí). Z ubytovny se Bík přesunul do ubytování u soukromníků (privát), kde se později setkává se svým důležitým souputníkem Lubošem Kučerou a kde také vzniká neméně zajímavá kazeta Privatcore. Doufám, že se mi jí také podaří objevit a zde prezentovat. Na albu jsou ale i jiná témata, např. dobová (Šmoulové) nebo specifické vyznání odporu vůči myšlence anarchie (NEA) a překvapí dadaistická miniatura (Muku?!).

Bík se doprovází na akustickou kytaru, je celkem zřejmé, že se v tomto případě jedná o nouzové řešení, raději by jistě trsal na kytaru elektrickou. Především se na nahrávce ale prosadí jako originální perkusionista, zběsile bušící do lavórů, krabic a hrnců. Bíkovy frenetické rytmy předčí snad už jen bubenice z legendárních amerických The Shaggs, dívčí kapely, která byla podle slov Franka Zappy “lepší než Beatles”.
Pro vznik nahrávky Vilém také obětoval jednu ze svých kazet s nahrávkou své oblíbené metalové skupiny, která se stává také důležitou zvukovou ingrediencí, protože původní podklad leckde prosakuje do nového zvukového nátěru. Kazeta ale byla už možná předtím přemazána počítačovými programy, takže část skladeb začíná typickým osmibitovým pípnutím. Momenty, kde se fragmenty původních nahrávek zjevují mezi konci a začátky skladeb náhle odhalují i experimentální rozměr nahrávky a patří k mým neojoblíbenějším. A další finesa domácího recordingu se objeví tu a tam v místech, kde Bík křičenými slogany vstupuje už do hotové nahrávky, kterou tím na několik vteřin zcela zruší.
Zvuk je z neznámých důvodů zaznamenán jen na jedné stopě kazety, patrně nahrávací hlava Bíkova kazeťáku nebyla zcela v pořádku, takže nahrávka je vlastně mono. To by ale vadit nikomu nemělo. Naopak. O konkrétní nahrávácí technice nic nevím, ale podle zvuku je to čítanková ukázka nahrávání na jeden magnetofon se zabudovaným kapacitním mikrofonem.



Popis kazety

BÍKOVO POZDNÍ ODPOLEDNE

k stažení ZDE

 1.Zdraví vás Bík
2.Vypínač
3.Vrána k Vráně sedá
4.Šmoulové
5.Intermacht
6.Zpěv
7.N
8.Muku!?
9.NEA
10.Be All End All
11.Psycho
12.Sólo bicí nástroje
13.Bál pičí
14.Strava
15.??????

1-4   Hudba a zpěv:Bík
5      Hudba Anthrax, zpěv Bík
6-13 Hudba a zpěv Bík

Produced by Anthrax a Bík









úterý 25. září 2012

Honza Mašek




Tento příspěvek je poněkud osobnější, protože Honza byl můj kamarád. Rok jsem bydlel v jeho bytě a jednu sezonu také hrál na baskytaru v jeho kapele Seno.
Honza byl svérázný instrumentalista, který prošel pestrým hudebním vývojem od klasické kytary přes Beatles a metal až nakonec našel hudbu svého srdce v experimentálním rocku, v jeho případě ztělesňovaným hlavně postavou Roberta Frippa. Ve skupině Seno - Honzově hlavním projektu - se tak setkávaly vlivy King Crimson, krautrockové scény (čitelné především v bicích Pavla Navratoviče), psychedelický rock and roll a později rovněž Honzův obdiv k hudbě Milese Davise. Je podivné, že ačkoliv na internetu lze dnes nalézt už téměř cokoliv, o skupině Seno vuhledávač nevyhledá nic. Zřejmě je to způsobeno vyjímečně špatným načasováním jejího působení. A ačkoliv Seno bylo aktivní zhruba patnáct let, větší část zmíněné doby působilo zejména na Turnovsku a zbytek republiky dlouho zůstával mimo oblast jeho působení. Seno tak dobrovolně zůstávalo regionální kapelou, což se částečně změnilo až Honzovým přesídlením do Prahy. Skupina si získala mnoho obdivovatelů, setrvávala však v hlubokém undergroundu, kde zářila jako temná neznámá legenda, jako hudba z jiných dob,jako něco co možná vlastně ani neexistuje. Seno vyprodukovalo mnoho nahrávek, distribuovaných na magnetofonových kazetách, později na CD, proces jejich vzniku byl však po celou dobu stejný. Vznikaly na osmistopém kazetovém magnetofonu a pozdější přepis na CD zajišťoval Honzovi a Senu vždy nějaký zpřízněný majitel počítače. Honza se nikdy s výpočetní technikou nespřátelil, držel se starých osvědčených metod a žádný počítač nikdy nevlastnil.
Kariéru skupiny Seno ukončila Honzova nemoc. V roce 2006 u něj byl zjištěn mozkový nádor. Následovala operace a dlouhé léčení. Honza zemřel v prosinci roku 2009.

Skupina Seno mívala tu a tam tvůrčí pauzy a během nich byl Honza tím více produktivní v domácím nahrávání. Jeho výsledky neměly nikdy jinou ambici, než být dárkem pro přátele nebo spřízněné duše. Proto se na Honzových “solových” albech mísí field recording, Frippovské kytarové kompozice i svérázně pojaté převzaté hity populárních skupin. Obaly se pak nesou v podobném duchu, podobně jako i obaly alb samotné skupiny Seno, vyznačující se výraznou antiestetikou.
Jak bylo řečeno, srdce Honzova domácího studia tvořil osmistopý kazetový magnetofon Tascam, na svou dobu luxusní přístroj poloprofesionální produkce. Na něm se materiál míchal a celý mix se pak zaznamenávál do dvoustopého magnetofonu Sony. Honza používal dva efekty Boss Digital Delay zapojené do  AUX výstupů Tascamu, pomocí nichž vyráběl “stereo”. Bohužel už si nepamatuji přesně zapojení, Tascam sám samozřejmě stereo umí, domnívám se, že nejspíš šlo o “dual mono”. Možná to byla nějaká Honzova finta jak udělat v nahrávce hlubší prostor.

Na tomto přístroji vznikaly samozřejmě i nahrávky Sena, pokud zrovna nešlo o živý záznam koncertu. Ale i k těm Honza občas něco dotáčel, když se mu zdálo, že není slyšet kytara a měnil tak záznam v novou kompozici. Seno by zasloužilo nějaký hlubší rozbor, ale svůj čas už bohužel prošvihlo. Zajímavých kapel, kterým se i přes léta hraní nepodařilo vejít v širší známost bude jistě víc. Zvláštní je, že za tak dlouhou dobu za kterou Seno působilo, se mu nepodařilo vystoupit na žádném z festivalů, ani protnout nějaké širší hudební kruhy. Přes jistou ušmudlanost a občasný adolescentní humor to byla skupina s jasným názorem, tvořená navíc dvěma výbornými instrumentalisty. Zbylo po ní několik kazet válejících se kdesi na dně zavřených krabic a pár CD, o kterých možná jejich majitelé už také neví, kam je dali. Tady jsou alespoň dvě Honzovy domácí nahrávky.


 CD VYKOPÁVKY
stáhni ZDE


CD HONZA MAŠEK-DĚLÁ SI TO DOMA
stáhni ZDE
 




pondělí 24. září 2012

B-612 Uražení a ponížení


Následující profil přibližuje tvorbu tří personálně propojených sdružení podivuhodné dobrodružné hudby vzniklých na Trutnovsku a působících převážně v devadesátých letech. Dokumentace  o nich se dochovala díky pečlivému archivářství Víti Švece, který zároveň rozvíjí původní myšlenky sdružení dodnes ve svém jednočlenném projektu Humma Humma. Pokud bych v Českých zemích hledal paralelu k mým oblíbeným hudebním anarchistům Davenport Family, našel bych ji na Trutnovsku v podobě bratrského dua 60 wattové slunce, nebo v jeho rozšířenější a možná poněkud sofistikovanější podobě B-612 Uražení a ponížení.
Díky archivu Víti Švece máme možnost sledovat dvacet let vývoje jednoho specifického a konzistentního přístupu k hudbě v podobě tří projektů, které však můžeme zároveň vnímat jako jeden dlouhodobý projekt. V nahrávkách všech tří sdružení se všemi myslitelnými prostředky vzývá duch chaosu, v nahrávkách 60ti wattového slunce jsme možná svědky jednoho z nejextrémnějších zvukových projevů u nás. Agresivitu jiných radikálních seskupení operujících v našich zemích, členové bratrského dua nahrazují nekompromisností a vážností s jakou přistupují k napohled naprosto šílenému materiálu.
Podmínky pro vznik i záznam hudby byly v případě předevěím prvních dvou projektů omezené, jednak podmínkami a nedostupností techniky, také ovšem danými limity a způsobem produkce (hraní bez využití hudebních nástrojů, nahrávání na neobvyklých místech). Zmíněné Davenport Family připomene například pokus o pořízení hudebního záznamu na vlakové zastávce. Pikantní zvukovou příměsí zejména v nahrávkách 60ti wattového slunce je šum pásku a vlastní hluk laciného magnetofonu. Pozdější projekt Humma Humma už posléze přešel do kategorie high fidelity.




Projekty si nejlépe přiblížíme vlastními slovy Víti Švece v následujícím rozhovoru, který se odehrál tak rychle, že jsem skoro ani nestačil položit otázky:

"Seskupení B-612 URAŽENÍ A PONÍŽENÍ bylo činné především v druhé polovině devadesátých let na Trutnovsku (Libňatov, Suchovršice, Trutnov). Tato podivná kapela byla čistě improvizačním projektem několika hudebních analfabetů, kterým nic nemohlo zabránit v jejich cestě do srdce chaosu a zase zpět.
Improvizace byla pro B-612 praktickou nutností nejen díky neznalosti a nezájmu o hudební pravidla. Skupina byla otevřena invazi kohokoliv jiného, pakliže dotyčný(á) měl(a) potřebu na projevy ostatních členů reagovat a také jim naslouchat. Jednalo se tak spíše o akustickou experimentální komunikaci s postranními vizuálními efekty. Improvizace skupiny nebyla postavená na individuální dominanci, ale byla pokusem o kolektivní harmonizaci. To, že harmonizace nabírala často disharmonických rysů, bylo výsledkem autorského pohledu na okolní svět a jeho fungování. Bezprostřední audio-(vizuální) kolektivní komunikace byla zásadně ovlivněna terénem - prostředím performance, jak tématicky, tak zároveň instrumentálně. Nástroje byly často nalézány, objevovány v terénu akce, nebo byly terénem testovány a na místě upravovány. Nejedná se tedy o hudební skupinu v tradičním smyslu, ale o experimentální kolektiv, který neusiloval jen o audio experimenty, ale který experimentoval i sociálně a environmentálně. Jeho fungování bylo zásadně ohroženo odlišnými životními trajektoriemi členů a nečlenů. Každá současná audio - harmonizace kolektivu vyžaduje větší úsilí než v době pravidelných kolektivních zkušeností a dialogů.
V současné době je tedy B-612 ve stavu jakési hybernace, z které se čas od času probere, aby se účastnící na společném audio-setkání společně přesvědčili, že na planetě B-612 stále ladí každý zvuk, a že chaos a řád jsou dvě strany jedné mince."


Pro doplnění informací především o nahrávání:

Nahrávky jsme pořizovali na zařízeních, která nám byla dostupná.
Začali jsme s laciným kazeťákem "dvojčetem" od vietnamců a jeho interním mikrofonem.
Takže byl na některých nahrávkách slyšet motorek kazeťáku lépe než samotná hudba.
Nahrávali jsme jak doma (v panelákovém bytě), tak u kamaráda na chalupě, v přírodě, nebo třeba na vlakové zastávce (což mělo tu nevýhodu, že pán, kterého jsme rušili nám chtěl rozšlapat kazeťák i hudební nástroje... ).

Nejčastěji měly nahrávky podobu nepřerušeného toku improvizace. hráli jsme bez jakýchkoliv zkoušek, nebo pravidel. Jediným pravidlem bylo snad jen to, že každý zvuk ladí a nic není zakázáno.
Délka nahrávky pak byla většinou daná délkou jedné strany kazety, tedy ca.45 minut, protože jsme používali 90ti minutové kazety.
Ale když jsme se sešli na vhodném místě a ve větší sestavě, pořídili jsme nahrávky i několikahodinové. Zkrátka jsme hráli až do odpadnutí...

Až když jsem byl na vojně (tzn. rok 1997), pořídil jsem si z druhé ruky (za ca.4000kč vydělaných v rámci druhé vlny privatizace) kvalitnější tape deck značky Toshiba
a přikoupil dvojici obyčejných dynamických mikrofonů Hama. To byl pro kvalitu nahrávání obrovský skok kupředu.
Ale neměli jsme tehdy stále možnost jak nahrávky kopírovat, díky čemuž se některé nahrávky, zapůjčené nepříliš spolehlivým kamarádům, nedochovaly.
Teprve o dalších pár let později jsem pak zakoupil svůj první počítač se zvukovou kartou.
To mi umožnilo zdigitalizovat staré nahrávky a zároveň je také částečně zbavit šumu.

Kupodivu jsme měli s B-612 i několik veřejných vystoupení, které se však dají spočítat na prstech jedné ruky. Jednalo se zpravidla o vystoupení pro pár posluchačů (v muzeu ve Dvoře Králové jsme hráli pro tři platící diváky + osazenstvo muzea).
Článek v regionálních novinách k jednomu vystoupení na drobné akci ve třídě jazykové školy jsem dal na Bandzone.
Největší konzert bylo vystoupení na jednodením festiválku v Úpici, kde mohlo být okolo 300 lidí.

Kolektivní improvizace v rámci B-612 Uražení a ponížení byla pro nás určitě nejzajímavější, ale protože jsme se nesešli příliš často, tvořili jsme ještě takové frakce, podskupiny.
Když jsem nahrával jenom s bráchou, říkali jsme tomu 60ti wattový slunce, další sourozenecká trojice Lexa a jeho sestry Míša a Danča měli zase Smrkové listí, já společně s Dančou (tehdy mojí přítelkyní) jsme si zase říkali Stoletá voda.
S kamarádem Pájou jsme měli projekt Muscaria, který vlastně začal existovat ještě chvilku před B-612. A když jsem byl zrovna sám, udělal jsem pár nahrávek pod jménem 30ti wattový slunce (jako polovina 60ti wattovýho slunce) a Digital Sun (pro nahrávky, kde jsem využil vymožeností počítače a upravoval a vrstvil zvuky v PC a mísil je se zvuky tvořené přímo v počítači).

Protože nyní nemám zrovna nablízku žádného kumpána na hraní, tak si musím vystačit sám. A nahrávám tak vše sám, metodou postupného nahrávání na více stop.
Přitom zůstávám věrný diletantskému přístupu a improvizaci, i když postupné vrstvení zvuků mi dává možnost mít vše o něco více pod kontrolou. Tento můj jednočlenný projekt jsem nazval Humma Humma, což je odkaz na eskymácké hrdelní zpěvy.

V současnosti nahrávám a většinou i mixuju na kapesním čtyřstopém digitálním nahrávacím zařízení TASCAM DP-004. Používám kondenzátorové mikrofony Apex 435, Apex180, mikrofónní zesilovač M-Audio DMP3.
Když chci použít nějaký efekt, pustím zvuk během nahrávání ještě přes syntetizátor microKORG.
Ten TASCAM jsem použil i na zatím poslední nahrávku B-612 - Léčimé ticho. Tato nahrávka byla pořízena v lese a za použití pouze interních mikrofonů tohoto zařízení.



O mě a o dalších zúčastněných:
V době kdy jsme nahrávali první nahrávky, jsem byl absolventem Trutnovského gymnázia a většina ostatních spoluhráčů právě končila stejnou školu.
Já jsem byl o dva až tři roky starší, než ostatní. Hodně nás ovlivnil v té době vyhlášený trutnovský klub End, kam jsme chodili na koncerty téměř každý týden.
Vznikli jsme tak z podhoubí středoškolních intelektuálů a zároveň jsme se mísíli s anarchisty a punkáči, kteří se často scházeli i u nás doma.

Na gymplu jsem byl hodně introvertní, skoro jsem nemluvil. Právě hudba mi nejvíce pomohla více se otevřít, rozbořit ztuhlé struktury, které jsem si uvnitř vytvořil.
Hudba a tanec - nikdy jsem nedokázal na koncertě jenom klidně naslouchat, vždycky jsem se napojoval na hudbu prostřednictvím pohybu.
Poslouchali jsme kapely jako Psí vojáci, MCH Band, Ser un Peyjalero, Šanov...
V současnosti pracuji jako textilní návrhář v automobilovém průmyslu, ve Strakonicích.
Zajímá mě východní filozofie i křesťanská mystika, věnuji se meditační praxi (buddhismus, džňána jóga).
A hudba je tak pro mě stále vzrušujícím dobrodružstvím a meditací zároveň.

Jádro B-612 dále tvořili:
můj bratr Jirka, kterému tehdy nikdo neřekl jinak než Džordža. Byl velmi svéráznou a známou postavou trutnovského gymplu, který provokoval svým tvrdohlavě a nekompromisně svobodomyslným chováním.
Měl vždy neobyčejný talent inspirovat své okolí (je přímo prototypem vodnáře).
Dnes má rodinu s dětmi a zajímá se hodně především o alternativní školství, antroposofii a snaží se žít co nejblíže přírodě.

Lexa byl spolužákem mého bratra a později se stal dočasně mým švagrem. Je akademicky vzdělaným umělcem, přesto zůstává stále pankáčem nejenom srdcem, ale i vzhledem.
A to i přesto, že přednáší na univerzitě. Pohybuje se nyní mezi Švédskem, kde má přítelkyni z Thajska, a Čechami, kde má akademické povinnosti.
V B-612 hrály i jeho dvě sestry - Danča a Míša.

Máca je dalším bývalým spolužákem mého bratra. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Liberci, ale před vzděláváním nové generace dal přednost opravování střech.
Je to další samorost v sestavě B-612, řídící se svojí vlastní filozofií, která jde proti proudu dnešního moderního světa.

Zdenda se k nám připojil o něco později. Je to můj dlouholetý kamarád, který svůj čas a srdce věnuje především Diamantové  cestě (učení tibetského buddhismu).

Nahrávky:
Projekt B-612 Uražení a ponížení  je taková matka, která dala život těm dalším dětem. Ke stažení a poslechu bych asi doporučil nahrávku Svatá Briketa (je to 2 CD). Považuji to za naši nejtypičtější nahrávku.
Žádné "singly" od B-612  neexistují. Minimální délka skladem je 45 minut...Proto věci, které jsem dal na Bandzone jsou jenom takové výseky z větších celků.

Co se týká 60ti wattového slunce, když procházím svým archívem, je jen málo věcí, které bych chtěl sdílet na internetu.
Ta zvuková kvalita je u většiny nahrávek za hranicí i pro moje otrlé uši. Vyjímkou je "album" Věci noci, které si rád poslechnu i nyní po letech.
Ale není to naše typická nahrávka. Byla to jedna z našich posledních, kdy už jsem měl přeci jenom lepší vybavení.
Takže jsme si mohli dovolit si hrát i s decentnějšímy zvuky, které bychom dříve nemohli vůbec nahrát, protože by zanikly v hukotu.
A celé je to nahrané bez použití jediného hudebního nástroje.
Pak bych možná ještě vybral nahrávku Běžec bez nohou, která je na druhém pólu.
Je to dost brutální a tedy dost typické pro naše starší věci. Jsou to tři skladby. Ta první, dvacetiminutová je hraná na klávesách puštěných a zkreslených přes kytarové kombo.
Jako text, který ale zaniká v tom hluku, jsme použili básně našeho oblíbeného surrealistického básníka Milana Nápravníka.

Většina posluchačů to všechno bude vnímat jenom jako recesi, úlet.
Pro mě je v tom však něco navíc, něco mnohem podstatnějšího.
Poznání, že chaos je tvořivým lůnem, ze kterého vzniká řád, aby se projevil a pak zase propadl v chaos.
Že chaos dává život a řád ho někdy usmrcuje, že proto aby byl člověk tvořivý nemusí být umělcem (nemusí "umět" např. hrát na nástroje)...
Poznání, že člověk může dělat cokoliv a všechno do sebe dokonale zapadá. Stačí se vzdát posuzování a škatulkování.
Hledání svého vlastního rytmu a napojení se na rytmus ostatních, na rytmus okolního světa.

A něco, co se nedá popsat, ale musí se to prožít...







Odkazy na stažení zazipovaných souborů:

ZIP 1
60ti wattové slunce - dvě "alba"
- Běžec bez nohou
- Věci noci

ZIP 2
 -60ti wattový slunce - výběr
-Muscaria - výběr

ZIP 3
 B-612 - výběr

ZIP 4 
B-612 - dvojalbum "Svatá Briketa"




LINKS:
Humma Humma na Bandzone

60wattové slunce na Bandzone

B612-Uražení a ponížení na Bandzone

Der Marebrechst


Petr Válek aka Der Marebrechst je samorostlý tvůrce-všeuměl, před světem dobře ukrytý v srdci Jeseníků v chalupě v Loučné nad Desnou. Vyučený kameník je dnes výtvarným umělcem na plný úvazek, ale vedle svých maleb a kreseb produkuje též nemalé množství hudebních nahrávek. Normální nástroje mu ovšem nestačí a tak si vyrábí nástroje vlastní, které by lépe odpovídaly jeho naturelu. Mnoho jeho nástrojů je možné vnímat jako výtvarné artefakty, některé z nich na svou hudební funkci raději rovnou rezignovaly. Ostatní hudební objekty jsou brikolážemi ze starého plechu, kusů dřeva, pružin a zbytků starých rádií. Sám Petr Válek popisuje některé ze svých nástrojů jako “loutkové divadlo”. Rachotící plechovky, zkroucené pružiny a plastové figurky doplňuje ovšem Marebrechst sofistikovanou lo-fi elektronikou, výsledný zvuk jeho nahrávek je ovšem překvapivě jasný, plný a barevný. Snad za to mohou stará lampová rádia, přes jejichž zesilovače Petr své zvuky prohání, snad je v tom nějaká jiná tajná nahrávací technika. Rozhodně je třeba říct, že v osobě Marebrechsta se zjevil nadaný solitér, který v ústraní soustředěně pracuje a zcela pro vlastní radost si vytváří hudbu, za kterou by se nemusel stydět mnohý matador současné experimentální elektroniky.
Na internetu tak Marebrechsta nenajdete (vyjímkou byla jeho účast na koncertní sérii Wakushoppu), paradoxně můžete ale shlédnout jeho krátký profil z programu ČT2 ZDE.



Rozhovor s Petrem Válkem

Jak a kdy si přišel na to, že se chceš zabývat hudbou? Hrál si vždycky sám, nebo máš za sebou historii hraní v kapele jako většina?

Musím říct že mě vlastně hudba nikdy nezajímala,to co jsem slyšel v dětství z televize a rádia, pro mně nikdy hudba nebyla a o JINÉ hudbě jsem neměl potuchy.
  Jednoho dne(a to jsem byl ještě malé dítě) jsem na půdě našel starý magnetofon, nějakým nedopatřením se pásek překroutil a začalo to hrát pozpátku.Od té doby jsem všechny pásky přehrával tímto způsobem a začal objevovat nový zvukovesmír. Vím že z nějakého dětského sci-fi filmu,myslím se jmenoval Odysseus a hvězdy,jsem nahrával takové to klasické synth.bublání. V jiných rychlostech a pozpátku to byla návštěva světa netušených možností a mé nadšení nebralo mezí.
  Další technologický skok byl, když rodiče koupili kazeťák od Větnamců pochybné kvality,která velkou měrou přispěla k dalším experimentům, což vedlo k totálnímu zničení tohoto přístroje. A od té doby se zničené přístroje všeho druhu, táhnou jako červená nit mým životem, neb vůbec nerozumím funkci jejich, ani těm záhadným válečkům v nich obsažených.
 Jo! Ale než se ten kazeťák zničil, tak jsem jednou v noci naladil  něco jako chrochtání prasat v potrubí,tyto zvuky zachytil a pak nadšeně reprodukoval  všem členům rodiny, bez sebemenšího pochopení.
 A tak jsem poznal stanici Vltava, která se od té doby stala zdrojem inspirace.
Tedy nějaké hraní v kapele mě nikdy ani nenapadlo,to mě napadá až teď.


 A jak si dospěl až k domácímu nahrávání? Kde se vlastně vzala ta touha vyrábět si vlastní nástroje z plechovek, dřev a drátů? Nepoužíváš žádné “obyčejné” nástroje? Vždycky sis něco vyráběl, nebo je to zaléžitost poslední doby? Začalo to spíš jako znouzectnost, nebo tě prostě konvenční nástroje neuspokojovaly?
Jednou jsem zabloudil do prodejny hudebních nástrojů,strašně mě vzrušovaly klávesové nástroje,všechny ty podivné zvuky co to dokáže.Pořád jsem tam chodil omakávat tlačítka a zuřivý prodavač mě vyháněl. Za první vydělaný peníz jsem si koupil takové dětské KAWAI pípátko a připadal jsem si jako král.Pípal jsem všem členům rodiny,návštěvám a nejvíc to odnesl děda s babičkou.Za další vydělaný peníz jsem koupil pípátko YAMAHA a pak CASIO.
  Ale vyluzované zvuky byly pořád nějaké normální a hodné,takže šroubovák...,pokus omyl a za domem vznikl krásný hřbitůvek elektronických mazlíčků.
 A tak jsem se dostal k vytváření "hudebních"nástrojů.Totální neznalost elektroniky přetrvává a možná je to tak dobrodružnější a překvapivější. K technice přistupuji jako domorodec z pralesa,který ty vymoženosti vidí poprvé v životě a to mi dává obrovskou svobodu a ta je pro mne nejpodstatnější.Dnes se dají koupit nástroje které dokáží ledacos,ale vlastní nástroj,který dělá jen pouhé pííííísk, je jako zázrak a v tom pííííísk je celý vesmír.
Nebaví mě nic kupovat,stačí najít hrnec a ten má víc zvukových možností než modulární syntezátor.
 Jsem naprosto nadšen a uchvácen nekonečností hudby,je to jako objevovat neznámé vesmíry, které ovšem nejsou bůhví jak daleko ale prostě všude.


Pokud vím, vlastních nahrávek máš už hodně a tvůj nový projekt “Každý den zvuk až do konce věků” tě přinutí se ještě chvíli nezastavit. Jaké máš v hudbě ambice? Je to pro tebe domácí rozptýlení, nebo bys rád někam výš?
Cítíš spojitost s nějakou scénou, osobností, hudebním stylem? Cítíš se být součástí něčeho nebo se považuješ za solitéra? Byl ti někdo vzorem nebo inspirací?

Necítím spojitost s žádnou scénou, osobností ani hudebním stylem a nemám žádné ambice. Zvuky delám protože je miluji,totální nezájem a výsměch mě rozhodně nezastaví,beru to jako osobní výzkum,osahávání světa zvukem. a strašně moc mi to dává. Mým vzorem a inspirací je příroda.
Hudba teprve začíná.



Výběr z Petrova programu “Každý den zvuk až do konce věků” stahujte jako zip ZDE.
Jedná se o období celého srpna 2012.


Der Marebrechst jako host série Wakushoppu

AUDIO
http://archive.org/details/Wakushoppu2.4-DerMarebrechstNapalmed

VIDEO

Wakushoppu 2.4 - Der Marebrechst from Wakushoppu on Vimeo.

neděle 23. září 2012

Džumelec

V nedeľu som chcel nahrať album za nedeľu. Nahral som iba 4 pesničky. V pondelok som sa džubal dlho s úpravami dvoch. V stredu som nemohol robiť a večer som chcel, ale som prišiel neskoro. Vo štvrtok som chcel ymeniť náladu albumu a išiel som skladať vonku na kopec. Vznikli všetky ostatné, len sa s nimi trebalo pohrať v ateliéri, tam som strávil piatok. Piatok v noci som ich domastroval na rovnaké volume. V sobotu a nedeľu sme boli preč, a ani raz som si pesničky nepustil, ale pospevoval som si ich. V pondelok večer som si ich konečne znova pustil a zdali sa mi prázdne. V utorok ráno som si ich pustil viackrát a nahlas, a zase som v nich začal veriť. Tak som spravil obal a zaregistroval bandcamp, bandzone, soundcloud.
A ďalej sa budú diať veľké veci.

                                                                                                                                                  Džumelec


Jak ve skutečnosti vypadá Džumelec, nevíme. Ale předpokládám že by mohl vypadat zhruba asi nějak takhle, jako jeho stvořitel Erik Sikora.


 Džumelce jsem objevil náhodně a jeho mimozemsky chytlavé hity jsem si hned oblíbil. Co mi jen dalo některý den práci, abych z hlavy vypudil tak těžkotonážní hit jako je Kakanica. Album Odkalisko staré psisko mě zastihlo nepřipraveného. Ovšem na takovouhle událost vás nic nepřipraví.  Kombinace drmolivých textů, kterým začnete rozumět až na pátý poslech, ďábelských temp a záhadných zvuků je něco, co nepotkáváte každý den. Džumelcův stvořitel Erik Sikora je profesionální výtvarník a jeho práce rozhodně stojí za vidění. Pokud vám nechybí dobrodružný duch, můžete se rovnou začít prokousávat jeho webovými stránkami:
http://www.eriksikora.com/

V postavě Džumelce však Erik přivedl na svět podle mě něco docela nového, něco co bude možná dál žít svým životem a bizarní intenzitou svých hudebních produktů překvapí i samotného autora. V následujícím rozhovoru jsem se pokusil vymámit z něj nějaké informace..


1. Tak především, jak vůbec došlo k tomu, že přišlo na svět tohle album? Nedělní kratochvíle, umělecké šílenství nebo koncept? Tak to by mě fakt zajímalo.
Hej, prvú pesničku som vymyslel pri rodinnom nedeľnom obede, a potom som si dal takú blbú športovú stávku so sebou, či spravím album za jeden deň. Prehral som, ale upokojoval som sa, že bol aspoň za jeden týždeň. Ďalšie pesničky vznikli pri opustenom vleku v agátovom lese, a v kuchyni.
Ale predchádzalo mu veľa všeličoho . Keď som bol v Prahe, tak sme fungovali dvaja ako projekt NE-I http://ne-i.org/works/ , hrali sme s kamarátom každú nedeľu. Uchvátenie improvizáciou. S túžbou nikdy nehrať niečo, čo sa nám už začalo dariť. Všelijaké noisy, plochy, škrípoty, nie pesničky. Aj všelijaké sitespecifické predvádzania, napríklad búchanie na stan a z neho prenesené buchy naplno do reprákov v opustenom kostole.
A potom, odkedy som opustený na východe Slovenska v Košiciach som začal s iným kamarátom vyvíjať skupinu SCIFI SEN, normálne pesničky, ale akože sme obidvaja prišli z budúcnosti. Len sa to vyvíja nejak pomaly, tak medzitým skáčem na svoje osobné veci.
DŽUMELEC vznikol najprv na jednu pesničku, na znelku do seriálu. Ešte ten seriál nie je, ani tá znelka. Možno bude v tom seriáli viac soundtrackov pre Džumelca.

2. Je album Odkalisko staré psisko jednorázovým počinem, nebo máme od Džumelce čekat další počiny?
Hrám furt, takže asi by mohol byť nový album, len to nejak zbiť na kopu a za chvíľu možno bude. Medzitým sa učím lepšie rozprávať do hudby - pestovať si “flow“, robím pokusy s nejakými syntetickými dychovkovými nástrojmi a tak. Pred mesiacom som už skoro spravil celý kvázi swingový album, ale nevyšlo mi to nejak.


3. Prozradíš něco málo o technologickém pozadí nahrávky? Použité nástroje, technologie, nahrávací proces...Prozraď!
Formálne som chcel mať Džumelca na to, aby som už nerobil za každú cenu nejaké experimentálne zvukové bádanie, ale prinútiť sa k tomu urobiť normálne pekné pesničky, čo zachovávajú tradičné finty, refrény, dojímavé poradie akordov. Strašne by som chcel zložiť nejakú pesničku a potom sa s ňou vyhrať a pilovať ju do najmenšieho detailu, ale to sa mi nikdy nepodarilo z toho niečo dostať. Tak som to musel teraz odžubať tak, že som tie pesničky nahrával úplne pomaličky, aby som zároveň s vymýšľaním melódie stihol vymýšľať aj text aj to zahrať až do konca. Potom som to zrýchľoval, a nahadzoval na to trošičku efektov – tajná receptúra. Občas sa tam mihli aj zvuky električky, alebo vtáčikov. Nahrával som to s basovou gitarou, a k tomu spev a klopkanie nohou. Na basu viem málo hrať, takže som si vedel ustrážiť túžobnú hitovú jednoduchosť. Niektoré sú zlepené z viacerých častí, a niektoré som obohacoval o nejaké buchy a ruchy. A pár z nich som nevedel vôbec zachrániť, tak som ich podfarbil nahrávkami nejakých archívnych improvizácií.
Vonku som hral bez basy, chodil som, to mi udávalo rytmus, vtáčiky spievali. Vonku sa lepšie robili texty, lebo meniace sa okolie mi hádzalo na oči konkrétne témy. Ale potom som musel dohrávať nástroje doma. Ešte mám rád piezo snímač, s ktorým som privolával nejaké sample – taká noisácka choroba mi trochu zostala.

4. Džumelec je na Bandzonu, Bandcampu, Soundcloudu. Zkrátka všude, kam ambiciozní hudebník nastrká svoje díla. Jakou má tenhle projekt ambici? A jaké jsou na něj reakce, jestli nějaké?
Ambície – nastrkať to do všetkého internetového je hladké a rýchle rozširovanie. Je to asi najčistejšia cesta k tým desiatim ľuďom, čo by mohli mať radi Džumelca. Tie albumy potrebujem robiť, lebo sa tým celkom pekne zhrnie nejaké obdobie, čo mám, a môžem rozmýšľať nad niečím ďalším a nevyšumí to úplne, keď to trochu pozdieľam.
Tie pesničky si neviem zapamätať, takže ešte celkom zaujímavé by bolo sa ich nadrieť, aby mohli byť naživo koncerty. Ešte som chcel robiť takú vec, že klipy naživo. Chodil som s tými nahrávkami na ušiach ( okolo môjho obľúbeného miesta, odkaliska ) a vymýšľal som, ktoré vizuálne veci alebo príbehy si k tomu napojiť, aby vznikol nejaký klip ale iba v hlave, nie natočený. Chcel som potom zobrať viacej ľudí zo sebou, že urobiť takú vymýšľaciu klipovú seansu.
Reakcie zatiaľ veľmi neboli. Ale ani som po nich veľmi nepátral.

5. Texty na albu, to je další tajemství. Má Džumelec nějakou specifickou poetiku nebo poselství?

Chcel by som mať texty takým jednoduchým priamočiarym spôsobom povzbudzujúco revolučné. V zmysle rob si čo chceš atď. Ešte ma zaujíma nasekanie slovenčiny do nejakých rytmickejších tvarov. A ešte by som chcel vymakať krajinárske ospevovanie, chcel by som opisovať prírodu nejak v súvislostiach s niečím, ako to je trošku v ľudovkách. Chcel by som byť viacej raperskejší, ale nechce sa mi mať taký zahundraný nadávací podtón, takže aj to by sa dalo nejak poladiť.

6. Je Džumelec s někým spjat, spřízněn? Má vzory?
Ja sám som väčšinou splucítim s improvizáciami a improvizátormi, ale Džumelec by mal byť krásne pesničkový, trochu soulový, černošský, zahraničný, nostalgický. Pre Džumelca obkukávam pocitové finty od Kanye Westa, Alicie Keys, Jamesa Blakea, starých soulov a bluesov.





http://bandzone.cz/dzumelec

http://soundcloud.com/dzumelec


čtvrtek 26. července 2012

Outsider music po česku

“Umělci známí, uznávaní a také obdivovaní naplňují obraz umění a zjednodušují ho nakonec až na nudná schémata. Někde stranou ale stojí ti, co takové štěstí neměli a kteří propásli nejednou velkou příležitost. Bývají to váhavci, samotáři, často poctiví, ale zaražení lidé. Bez outsiderů, bez těch, co nestrhl hlavní proud, by byly dějiny umění jen jednou hlavní linkou.”
Josef Kroutvor

Ve druhém letošním čísle HIS Voice vyšel článek Trevera Hagena Outsider music. Článek pojednává o fenoménu hudebního outsiderovství/mimoňství se speciálním zřetelem na hudebníky sužované duševní poruchou.
Mimoňství, nebo alespoň “jinakost” může být a čas od času také bývá  trendy, jak nás o tom může přesvědčit například vlna zájmu o takzvanou nerd music.
Častěji se ovšem objevují případy, kdy skupiny a projekty chtějí být tak moc jiné, až jsou stejné. Opravdová jinakost se pak objevuje přirozeně u solitérů, kteří si nedělají hlavu s tím jak moc jejich tvorba rezonuje s mainstreamovou produkcí, protože jí především považují za soukromou domácí zábavu, nebo prostředek autoterapie. Často jde také o introvertní osoby, které by nějaké ambice sice měly, ale sociální nepřizpůsobivost nebo prostě jen pouhý ostych jim nedovolí podstoupit jakoukoliv konfrontaci s potenciálním publikem. Jejich tvorba pak se pak zacyklí sama v sobě a vytvoří uzavřený systém, kde autor, posluchač i kritik je jedna a táž osoba. Nulový nebo minimální kontakt s vnějškem nedovolí hudebnímu projevu vstřebávat podněty a vyvíjet se normálním směrem, vzniká vysoce osobitý, endemitní projev, který často ignoruje i prajednoduché základy a jakákoliv pravidla. Toto je samozřejmě spíše teoretický model,  i izolované osoby většinou mají kontakt se světem alespoň z druhé ruky (televize,internet) a  triviálním vzorcům populární hudby rozšiřované většinou radiostanic se v dnešní době téměř nelze vyhnout.
Hudbu těch nejčistších mimoňů tedy asi nikdy neuslyšíme. Většina pokoutních umělců nemá přístup k nahrávací technice a pokud už něco náhodou nahrají, nezřídka zaznamenou hudbu ztratí nebo nenávratně poničí. Trever Hagen zmiňuje nedávno zemřelého démonického fotografa Miroslava Tichého, který byl ve svém rodném Kyjově dobře znám jako podivín, ale jako svérázný umělec a autor originálních fotografií, za které se dnes platí horentní sumy, byl objeven Romanem Buxbaumem, který ho později (v podstatě proti jeho vůli) prezentoval ve světě. Ovšem domácí studia podivínských hudebníků neobcházejí žádní osvícení hudební promotéři    nebo hledači talentů. Hudební ekvivalent Miroslava Tichého by byl zřejmě všem jen pro smích.
       
Ale přece jen jsou příležitosti jak se  setkat s hudbou outsiderovskou, kterou ale raději budu nadále nazývat podle českého označení pro termín “art brut” - hudba v syrovém stavu. Zdrojem pro setkání s ní je dnes samozřejmě internet, speciálně servery typu Youtube nebo Myspace či jeho česká varianta Bandzone.
Posledně zmíněný server je pravou bonanzou bizarních uskupení a podivných jednorázových projektů. Trpělivostí a rychlým internetovým připojením vybavený hudební skaut může trávit hodiny poslechem prapodivných hudebních útvarů nedotčených přísnou rukou hudebního mainstreamu. Nejzajímavější jsou opuštěné hudební projekty - abandoned music.
Zvláštní podskupinu zde také tvoří juvenilní projekty, první zvukové pokusy mladých hudebníků. Později, když se naučí jak se to má dělat, už to nebývá tak zajímavé, ale tyto první syrové hudební pokusy nám mohou znovu umožnit uvědomit si skrytý potenciál hudby.
V podstatě se zde vše nese v duchu hesla “čím míň ambic-tím víc legrace”. Zaznámenáníhodná je též specifická kvalita většiny nahrávek. Pravé lo-fi, žádná studiová kouzla s bitcrushery a distortionem!


Zde jeden odkaz za všechny - Beviho projekt. Jedna skladba na akustickou kytaru, která se ovšem snaží suplovat nepřítomnost kytary elektrické a roztodivné perkuse. Vynikající profilová fotka!

http://bandzone.cz/bevihoproject

Následující odkaz obsahuje jen jednu krátkou skladbu, která ale bude hrát po celou dobu, kterou setrváte na zmíněné stránce. Doporučuji přehrát vícenásobně!

http://bandzone.cz/trifidovydeti

Kolektiv Vysušené embryá nás osvěží svým frek-outem na mnoho způsobů. Při nahrávání se zúčastnění jistě dobře bavili.

http://bandzone.cz/vysuseneembrya

V podobném duchu se nese i jediná skladba projektu The Hemendex, nahraná na mobilní telefon Nokia N95 8GB.

http://bandzone.cz/thehemendex

A na závěr hvězda Bandzonu, kultovní postava proslavená Radiem 1, svérázný umělec skrývající svou identitu pod jménem CHlaPiKsXiCHteMWlKa. Píseň Plná taška hulení nahraná na kazetový magnetofon za pomoci Playstationu a programu Music se stala zřejmě nejpodivnějším českým hitem, byť samozřejmě pouze pro značně minoritní publikum. Na jeho profil na Bandzone.cz si do dneška kliklo 228 443 zvědavců. Pro srovnání The Hemendex - 57 návštěv, Beviho Project - 849 návštěv.
Nahrávky které zaznamenaly takový zájem, nahrál mladík vystupující na veřejnosti také pod nickem Čáp v době, kdy mu bylo třináct let a z tohoto úhlu se k nim také dnes staví. Před “slávou” svého někdejšího druhého já ale neunikl a později se dokonce pokoušel rozšířit fámu, že mladík známý jako CHlaPiKsXiCHteMWlKa spáchal sebevraždu. Jeho nový projekt Pan Obličej už bohužel ale nic zajímavého nepřináší.




Jako další signifikantní příklad umělce poněkud speciálního jsem zvolil postavu, která si poslední dobou také již vydobyla svého druhu kultovní statut - je jí Milan Buričin, všestranný umělec z Mladé Boleslavi. Milan Buričin hraje na klávesy, mandolínu, kytaru elektrickou i basovou a hru na většinu těchto nástrojů také vyučuje. Kromě toho napsal dvě knihy vědeckofantastických povídek a po revoluci byl několik let starostou obce Bílá Hlína. Na svém profilu na serveru Youtube má neuvěřitelných 357 příspěvků, z nichž valná většinou jsou jeho vlastní autorské písně, ostatní tvoří například kurzy hraní na kytaru, autorské čtení zmíněných sci-fi povídek a podobně.
Panu Buričinovi je 57 let, nejedná se tedy o juvenilní tvorbu, na nástroje, které sám hraje, také vyučuje, přesto se v jeho případě setkáváme se specifickým projevem hudebního art brut potencovaným navíc typicky českým kutilstvím - pan Buričin si některé své nástroje sám vyrobil a jejich výrobu také na kameru komentuje. U příležitosti zhotovení originální kytaromandolíny také složil tuto píseň:



“Tím že jsem se přihlásil na Youtube a že mě někteří sledujete, otevřela se nová možnost...”, praví sám autor v úvodu svého příspěvku Výuka hry na kytaru-díl první.
Je třeba říci, že pan Buričin skutečně má stále zvětšující se okruh fanoušků. Zajímavé je, že komentáře pod jeho klipy na Youtube nejsou jen pohrdlivé, výsměšné nebo urážlivé jak by se dalo čekat u podobně specifické tvorby, ale obsahují velké množství reakcí pozitivních. To je zajímavé, protože pod většinou jakýchkoliv příspěvků otevřených k diskuzi se otvírá temná propast nenávistných a koprolalických výlevů. Kdo má nějaké přehnané iluze o svých spoluobčanech, může si je zde opravit.
Ale Milan Buričin si přece jen vydobyl jistý respekt.Snad to bude naivitou s jakou vysvětluje triviální základy taje hry na kytaru, nebo jeho stoickým výrazem se kterým říká:”Děkuji všem, kteří mi dali kladné hodnocení. Ostatním chci vzkázat, že to je jen obyčejná sranda. Netřeba to brát vážně. “

Následující příspěvek zaznamenal například 110000 zhlédnutí:



Zde se autor, patrně uchvácen možnostmi domácího industriálu, uchýlil k poněkud infantilnímu veršování na téma řezání dřeva, ale vlažný dojem z plytkého rýmování brzy přehluší podivuhodná kombinace kolovrátkové syntezátorové melodie a cirkulárkového rytmizování. Pan Buričin je mistr absurdních kombinací.

A na závěr z tvorby Milana Buričina vybírám něco z jeho instrumentální tvorby, která je také zajímavá.


Skladba Volání mimozemšťanů je opět trochu z jiného soudku, melancholické syntezátorové vzdychání vzdáleně připomene skladby Bratrů Ormových nebo z modernějších projektů například francouzské Air.
Tvorba páně Buričina zkrátka stojí za zmínku a to nejen jako terč povýšené legrace nebo prostředek k dokazování si vlastní intelektuální převahy. Může nám pomoci se zamyslet nad fenoménem sebeprezentace, nad image nastylizovaným stylisty a nad hudebními produkty vyprodukovanými hudebními producenty. Díky ní si můžeme uvědomit, že na hudbu není žádný jednotný recept.

Při poslechu a zkoumání hudby v syrovém stavu je třeba mít na paměti, že zde platí heslo “všeho s mírou”. Náš organismus rozmazlený všudypřítomným středněproudým pozlátkem a přeprodukovanou hudbou už zkrátka není schopen větší množství opravdu syrové hudby ani správně rozžvýkat, ani strávit.

“Umění outsiderů nabízí jedinečnou šanci, možnost překvapení a bezprostředního setkání s dílem a vůbec s podstatou umění. Před majestátem umění mají nakonec všichni stejná práva, každému se dostane místa jaké si zaslouží, nic nezmizí ze světa jen tak.  Kdykoliv se objeví Outsider jako autentický posel, vyjadřuje mu moderní umění hluboké, ba nadšené sympatie. Outsider je částí nevědomí, je tím, co sice neznáme, ale co nás posiluje, povzbuzuje, inspiruje.”
Josef Kroutvor
psáno pro blog HIS Voice, link zde:

článek Trevera Hagena zde:

Endemit Archives:Úvod

Endemit, respektive endemicky se vyskytující organismus, je organismus, který vznikl a je rozšířen jen v určitém omezeném území a nikde jinde se nevyskytuje. V úvahu se bere pouze přirozený výskyt. Areály výskytu endemitů jsou rozdílné. Někdy se jedná o jednu lokalitu s rozlohou pouze několika čtverečních metrů.
Wikipedie, heslo Endemit

Je třeba přiznat, že mezi duševní sekreci a produkci díla, které ji reprodukuje a předává dál, se vkrádá velice svízelná operace hledání formy, kterou si každý musí vybrat podle vlastního gusta. Nejrychleji toho lze docílit užitím formy, kterou má pro nás kultura předem připravenu. Kdo se však k tomuto postupu uchýlí, musí záhy konstatovat, že takto lze semlít pouze jeden druh obilí, a to specifické obilí kultury; i to je předem připraveno. Výsledkem pak je mouka umletá snadno a rychle, ale v žádném případě to není ta vaše. Kultura má předem připraven také model mozku, uhnětený z jejího těsta, jímž může nahradit ten váš.

„S kulturou se to má jako s tolika jinými věcmi, jejichž kouzlo vyprchá, jakmile vyslovíme jejich jméno. V první fázi jde o umění rozjařené, svévolné a plné ohně. Ve druhé se objevuje slovo kultura, které umění svazuje křídla. Ve třetí fázi máme co do činění s údernickou kulturou, s kulturním zupáctvím a umění mizí úplně,“

Jean Dubuffet, Dusivá kultura



Projekt Endemit vznikl z potřeby mapovat a archivovat specifické hudební projevy nalézající se na okraji, či přímo za okrajem toho co je běžně přijímáno jako hudba. Juvenilní projekty, dětské či mladistvé pokusy o hudební kompozice, doposud nezasažené ambicí a touhou podobat se slavným vzorům, domácí produkty různých vizionářů nebo prostě díla svérázných osobností, které se nevejdou do žádné škatulky. Hudba většinou nesnažící se komunikovat s většinovou společností, tvořená pro samotného autora, nebo pro okruh jeho přátel. Hudba tvořená z nutnosti ale často také náhodou, omylem nebo v pominutí smyslů.
Taková hudba nám může být protijedem proti přeprodukované dokonalosti mainstreamové hudby, která nás ze všech stran obklopuje. Hudba která nám ukazuje syrový, neretušovaný zvuk, hudba v syrovém stavu, je schopna osvěžit naše uši vycepované k poslouchání těch správných hudebních forem. Nehomologovaná hudba, nenaplňující žádné standardy nám je schopná znova odkrýt anarchistickou podstatu hudebního umění. Žádná hudba není správná, žádná hudba není nesprávná.
Endemit se zajímá o všechny umělce tvořící v duchu naivního či intuitivního umění, art-brut, outsider art, o všechny vizionářské hudební projevy i o různé freak-out projekty, ale také pokusy “seriozních” hudebníků proniknout na území zasvěcené hudbě v syrovém stavu. Endemit archives vytahují na světlo zaprášené kazety ze zkušeben a dětských pokojů. Nahrávky, které nebyly určeny pro spořádanou posluchačskou veřejnost, ale které přesto spatřily světlo světa, patří na tuto stránku.