čtvrtek 27. září 2012

Bík


“Mě všechno zajímá!Všechno dělám jak se má dělat!”






Vilém Buček aka Bík je neznámá hvězda, která se ztratila ve vesmíru tak důkladně, že už ji nikdo nikdy nenajde. Přestože jsem ho několikrát potkal, nemohu říct že bych o něm věděl něco víc než běžný náhodný posluchač či čtenář tohoto blogu.
Ke klenotu v podobě fixami ručně zdobené kazety Bíkovo pozdní odpoledne jsem se dostal díky Pavlovi Jablonskému, který je poctivý archivář a žádný hudební artefakt z dob našeho společného mládí nevyhodil. Díky Pavle! Pavel by nám také mohl ledaccos prozradit, například i místo Vilémova současného bydliště, ale domnívám se, že bude lepší obestřít tento příspěvek trochou tajemství. Prozradím ale co vím.
Bík přišel do Nového Boru zúčelem studia na tamní střední sklářské škole někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Protože pocházel ze vzdálené obce, byl ubytován na ubytovně mládeže - internátu (v Bíkových písních zmiňován často jako Intermacht). Po nějaké době se dostal do konfliktu s jednou s vychovatelek a byl z ubytovny vyloučen. V té době také vznikla tato kazeta. Jedná se možná částečně o koncepční album, které mělo dokumentovat nespravedlnost spáchanou na Bíkovi a vykřičet jeho nenávist k zmíněné vychovatelce (Bál pičí). Z ubytovny se Bík přesunul do ubytování u soukromníků (privát), kde se později setkává se svým důležitým souputníkem Lubošem Kučerou a kde také vzniká neméně zajímavá kazeta Privatcore. Doufám, že se mi jí také podaří objevit a zde prezentovat. Na albu jsou ale i jiná témata, např. dobová (Šmoulové) nebo specifické vyznání odporu vůči myšlence anarchie (NEA) a překvapí dadaistická miniatura (Muku?!).

Bík se doprovází na akustickou kytaru, je celkem zřejmé, že se v tomto případě jedná o nouzové řešení, raději by jistě trsal na kytaru elektrickou. Především se na nahrávce ale prosadí jako originální perkusionista, zběsile bušící do lavórů, krabic a hrnců. Bíkovy frenetické rytmy předčí snad už jen bubenice z legendárních amerických The Shaggs, dívčí kapely, která byla podle slov Franka Zappy “lepší než Beatles”.
Pro vznik nahrávky Vilém také obětoval jednu ze svých kazet s nahrávkou své oblíbené metalové skupiny, která se stává také důležitou zvukovou ingrediencí, protože původní podklad leckde prosakuje do nového zvukového nátěru. Kazeta ale byla už možná předtím přemazána počítačovými programy, takže část skladeb začíná typickým osmibitovým pípnutím. Momenty, kde se fragmenty původních nahrávek zjevují mezi konci a začátky skladeb náhle odhalují i experimentální rozměr nahrávky a patří k mým neojoblíbenějším. A další finesa domácího recordingu se objeví tu a tam v místech, kde Bík křičenými slogany vstupuje už do hotové nahrávky, kterou tím na několik vteřin zcela zruší.
Zvuk je z neznámých důvodů zaznamenán jen na jedné stopě kazety, patrně nahrávací hlava Bíkova kazeťáku nebyla zcela v pořádku, takže nahrávka je vlastně mono. To by ale vadit nikomu nemělo. Naopak. O konkrétní nahrávácí technice nic nevím, ale podle zvuku je to čítanková ukázka nahrávání na jeden magnetofon se zabudovaným kapacitním mikrofonem.



Popis kazety

BÍKOVO POZDNÍ ODPOLEDNE

k stažení ZDE

 1.Zdraví vás Bík
2.Vypínač
3.Vrána k Vráně sedá
4.Šmoulové
5.Intermacht
6.Zpěv
7.N
8.Muku!?
9.NEA
10.Be All End All
11.Psycho
12.Sólo bicí nástroje
13.Bál pičí
14.Strava
15.??????

1-4   Hudba a zpěv:Bík
5      Hudba Anthrax, zpěv Bík
6-13 Hudba a zpěv Bík

Produced by Anthrax a Bík









úterý 25. září 2012

Honza Mašek




Tento příspěvek je poněkud osobnější, protože Honza byl můj kamarád. Rok jsem bydlel v jeho bytě a jednu sezonu také hrál na baskytaru v jeho kapele Seno.
Honza byl svérázný instrumentalista, který prošel pestrým hudebním vývojem od klasické kytary přes Beatles a metal až nakonec našel hudbu svého srdce v experimentálním rocku, v jeho případě ztělesňovaným hlavně postavou Roberta Frippa. Ve skupině Seno - Honzově hlavním projektu - se tak setkávaly vlivy King Crimson, krautrockové scény (čitelné především v bicích Pavla Navratoviče), psychedelický rock and roll a později rovněž Honzův obdiv k hudbě Milese Davise. Je podivné, že ačkoliv na internetu lze dnes nalézt už téměř cokoliv, o skupině Seno vuhledávač nevyhledá nic. Zřejmě je to způsobeno vyjímečně špatným načasováním jejího působení. A ačkoliv Seno bylo aktivní zhruba patnáct let, větší část zmíněné doby působilo zejména na Turnovsku a zbytek republiky dlouho zůstával mimo oblast jeho působení. Seno tak dobrovolně zůstávalo regionální kapelou, což se částečně změnilo až Honzovým přesídlením do Prahy. Skupina si získala mnoho obdivovatelů, setrvávala však v hlubokém undergroundu, kde zářila jako temná neznámá legenda, jako hudba z jiných dob,jako něco co možná vlastně ani neexistuje. Seno vyprodukovalo mnoho nahrávek, distribuovaných na magnetofonových kazetách, později na CD, proces jejich vzniku byl však po celou dobu stejný. Vznikaly na osmistopém kazetovém magnetofonu a pozdější přepis na CD zajišťoval Honzovi a Senu vždy nějaký zpřízněný majitel počítače. Honza se nikdy s výpočetní technikou nespřátelil, držel se starých osvědčených metod a žádný počítač nikdy nevlastnil.
Kariéru skupiny Seno ukončila Honzova nemoc. V roce 2006 u něj byl zjištěn mozkový nádor. Následovala operace a dlouhé léčení. Honza zemřel v prosinci roku 2009.

Skupina Seno mívala tu a tam tvůrčí pauzy a během nich byl Honza tím více produktivní v domácím nahrávání. Jeho výsledky neměly nikdy jinou ambici, než být dárkem pro přátele nebo spřízněné duše. Proto se na Honzových “solových” albech mísí field recording, Frippovské kytarové kompozice i svérázně pojaté převzaté hity populárních skupin. Obaly se pak nesou v podobném duchu, podobně jako i obaly alb samotné skupiny Seno, vyznačující se výraznou antiestetikou.
Jak bylo řečeno, srdce Honzova domácího studia tvořil osmistopý kazetový magnetofon Tascam, na svou dobu luxusní přístroj poloprofesionální produkce. Na něm se materiál míchal a celý mix se pak zaznamenávál do dvoustopého magnetofonu Sony. Honza používal dva efekty Boss Digital Delay zapojené do  AUX výstupů Tascamu, pomocí nichž vyráběl “stereo”. Bohužel už si nepamatuji přesně zapojení, Tascam sám samozřejmě stereo umí, domnívám se, že nejspíš šlo o “dual mono”. Možná to byla nějaká Honzova finta jak udělat v nahrávce hlubší prostor.

Na tomto přístroji vznikaly samozřejmě i nahrávky Sena, pokud zrovna nešlo o živý záznam koncertu. Ale i k těm Honza občas něco dotáčel, když se mu zdálo, že není slyšet kytara a měnil tak záznam v novou kompozici. Seno by zasloužilo nějaký hlubší rozbor, ale svůj čas už bohužel prošvihlo. Zajímavých kapel, kterým se i přes léta hraní nepodařilo vejít v širší známost bude jistě víc. Zvláštní je, že za tak dlouhou dobu za kterou Seno působilo, se mu nepodařilo vystoupit na žádném z festivalů, ani protnout nějaké širší hudební kruhy. Přes jistou ušmudlanost a občasný adolescentní humor to byla skupina s jasným názorem, tvořená navíc dvěma výbornými instrumentalisty. Zbylo po ní několik kazet válejících se kdesi na dně zavřených krabic a pár CD, o kterých možná jejich majitelé už také neví, kam je dali. Tady jsou alespoň dvě Honzovy domácí nahrávky.


 CD VYKOPÁVKY
stáhni ZDE


CD HONZA MAŠEK-DĚLÁ SI TO DOMA
stáhni ZDE
 




pondělí 24. září 2012

B-612 Uražení a ponížení


Následující profil přibližuje tvorbu tří personálně propojených sdružení podivuhodné dobrodružné hudby vzniklých na Trutnovsku a působících převážně v devadesátých letech. Dokumentace  o nich se dochovala díky pečlivému archivářství Víti Švece, který zároveň rozvíjí původní myšlenky sdružení dodnes ve svém jednočlenném projektu Humma Humma. Pokud bych v Českých zemích hledal paralelu k mým oblíbeným hudebním anarchistům Davenport Family, našel bych ji na Trutnovsku v podobě bratrského dua 60 wattové slunce, nebo v jeho rozšířenější a možná poněkud sofistikovanější podobě B-612 Uražení a ponížení.
Díky archivu Víti Švece máme možnost sledovat dvacet let vývoje jednoho specifického a konzistentního přístupu k hudbě v podobě tří projektů, které však můžeme zároveň vnímat jako jeden dlouhodobý projekt. V nahrávkách všech tří sdružení se všemi myslitelnými prostředky vzývá duch chaosu, v nahrávkách 60ti wattového slunce jsme možná svědky jednoho z nejextrémnějších zvukových projevů u nás. Agresivitu jiných radikálních seskupení operujících v našich zemích, členové bratrského dua nahrazují nekompromisností a vážností s jakou přistupují k napohled naprosto šílenému materiálu.
Podmínky pro vznik i záznam hudby byly v případě předevěím prvních dvou projektů omezené, jednak podmínkami a nedostupností techniky, také ovšem danými limity a způsobem produkce (hraní bez využití hudebních nástrojů, nahrávání na neobvyklých místech). Zmíněné Davenport Family připomene například pokus o pořízení hudebního záznamu na vlakové zastávce. Pikantní zvukovou příměsí zejména v nahrávkách 60ti wattového slunce je šum pásku a vlastní hluk laciného magnetofonu. Pozdější projekt Humma Humma už posléze přešel do kategorie high fidelity.




Projekty si nejlépe přiblížíme vlastními slovy Víti Švece v následujícím rozhovoru, který se odehrál tak rychle, že jsem skoro ani nestačil položit otázky:

"Seskupení B-612 URAŽENÍ A PONÍŽENÍ bylo činné především v druhé polovině devadesátých let na Trutnovsku (Libňatov, Suchovršice, Trutnov). Tato podivná kapela byla čistě improvizačním projektem několika hudebních analfabetů, kterým nic nemohlo zabránit v jejich cestě do srdce chaosu a zase zpět.
Improvizace byla pro B-612 praktickou nutností nejen díky neznalosti a nezájmu o hudební pravidla. Skupina byla otevřena invazi kohokoliv jiného, pakliže dotyčný(á) měl(a) potřebu na projevy ostatních členů reagovat a také jim naslouchat. Jednalo se tak spíše o akustickou experimentální komunikaci s postranními vizuálními efekty. Improvizace skupiny nebyla postavená na individuální dominanci, ale byla pokusem o kolektivní harmonizaci. To, že harmonizace nabírala často disharmonických rysů, bylo výsledkem autorského pohledu na okolní svět a jeho fungování. Bezprostřední audio-(vizuální) kolektivní komunikace byla zásadně ovlivněna terénem - prostředím performance, jak tématicky, tak zároveň instrumentálně. Nástroje byly často nalézány, objevovány v terénu akce, nebo byly terénem testovány a na místě upravovány. Nejedná se tedy o hudební skupinu v tradičním smyslu, ale o experimentální kolektiv, který neusiloval jen o audio experimenty, ale který experimentoval i sociálně a environmentálně. Jeho fungování bylo zásadně ohroženo odlišnými životními trajektoriemi členů a nečlenů. Každá současná audio - harmonizace kolektivu vyžaduje větší úsilí než v době pravidelných kolektivních zkušeností a dialogů.
V současné době je tedy B-612 ve stavu jakési hybernace, z které se čas od času probere, aby se účastnící na společném audio-setkání společně přesvědčili, že na planetě B-612 stále ladí každý zvuk, a že chaos a řád jsou dvě strany jedné mince."


Pro doplnění informací především o nahrávání:

Nahrávky jsme pořizovali na zařízeních, která nám byla dostupná.
Začali jsme s laciným kazeťákem "dvojčetem" od vietnamců a jeho interním mikrofonem.
Takže byl na některých nahrávkách slyšet motorek kazeťáku lépe než samotná hudba.
Nahrávali jsme jak doma (v panelákovém bytě), tak u kamaráda na chalupě, v přírodě, nebo třeba na vlakové zastávce (což mělo tu nevýhodu, že pán, kterého jsme rušili nám chtěl rozšlapat kazeťák i hudební nástroje... ).

Nejčastěji měly nahrávky podobu nepřerušeného toku improvizace. hráli jsme bez jakýchkoliv zkoušek, nebo pravidel. Jediným pravidlem bylo snad jen to, že každý zvuk ladí a nic není zakázáno.
Délka nahrávky pak byla většinou daná délkou jedné strany kazety, tedy ca.45 minut, protože jsme používali 90ti minutové kazety.
Ale když jsme se sešli na vhodném místě a ve větší sestavě, pořídili jsme nahrávky i několikahodinové. Zkrátka jsme hráli až do odpadnutí...

Až když jsem byl na vojně (tzn. rok 1997), pořídil jsem si z druhé ruky (za ca.4000kč vydělaných v rámci druhé vlny privatizace) kvalitnější tape deck značky Toshiba
a přikoupil dvojici obyčejných dynamických mikrofonů Hama. To byl pro kvalitu nahrávání obrovský skok kupředu.
Ale neměli jsme tehdy stále možnost jak nahrávky kopírovat, díky čemuž se některé nahrávky, zapůjčené nepříliš spolehlivým kamarádům, nedochovaly.
Teprve o dalších pár let později jsem pak zakoupil svůj první počítač se zvukovou kartou.
To mi umožnilo zdigitalizovat staré nahrávky a zároveň je také částečně zbavit šumu.

Kupodivu jsme měli s B-612 i několik veřejných vystoupení, které se však dají spočítat na prstech jedné ruky. Jednalo se zpravidla o vystoupení pro pár posluchačů (v muzeu ve Dvoře Králové jsme hráli pro tři platící diváky + osazenstvo muzea).
Článek v regionálních novinách k jednomu vystoupení na drobné akci ve třídě jazykové školy jsem dal na Bandzone.
Největší konzert bylo vystoupení na jednodením festiválku v Úpici, kde mohlo být okolo 300 lidí.

Kolektivní improvizace v rámci B-612 Uražení a ponížení byla pro nás určitě nejzajímavější, ale protože jsme se nesešli příliš často, tvořili jsme ještě takové frakce, podskupiny.
Když jsem nahrával jenom s bráchou, říkali jsme tomu 60ti wattový slunce, další sourozenecká trojice Lexa a jeho sestry Míša a Danča měli zase Smrkové listí, já společně s Dančou (tehdy mojí přítelkyní) jsme si zase říkali Stoletá voda.
S kamarádem Pájou jsme měli projekt Muscaria, který vlastně začal existovat ještě chvilku před B-612. A když jsem byl zrovna sám, udělal jsem pár nahrávek pod jménem 30ti wattový slunce (jako polovina 60ti wattovýho slunce) a Digital Sun (pro nahrávky, kde jsem využil vymožeností počítače a upravoval a vrstvil zvuky v PC a mísil je se zvuky tvořené přímo v počítači).

Protože nyní nemám zrovna nablízku žádného kumpána na hraní, tak si musím vystačit sám. A nahrávám tak vše sám, metodou postupného nahrávání na více stop.
Přitom zůstávám věrný diletantskému přístupu a improvizaci, i když postupné vrstvení zvuků mi dává možnost mít vše o něco více pod kontrolou. Tento můj jednočlenný projekt jsem nazval Humma Humma, což je odkaz na eskymácké hrdelní zpěvy.

V současnosti nahrávám a většinou i mixuju na kapesním čtyřstopém digitálním nahrávacím zařízení TASCAM DP-004. Používám kondenzátorové mikrofony Apex 435, Apex180, mikrofónní zesilovač M-Audio DMP3.
Když chci použít nějaký efekt, pustím zvuk během nahrávání ještě přes syntetizátor microKORG.
Ten TASCAM jsem použil i na zatím poslední nahrávku B-612 - Léčimé ticho. Tato nahrávka byla pořízena v lese a za použití pouze interních mikrofonů tohoto zařízení.



O mě a o dalších zúčastněných:
V době kdy jsme nahrávali první nahrávky, jsem byl absolventem Trutnovského gymnázia a většina ostatních spoluhráčů právě končila stejnou školu.
Já jsem byl o dva až tři roky starší, než ostatní. Hodně nás ovlivnil v té době vyhlášený trutnovský klub End, kam jsme chodili na koncerty téměř každý týden.
Vznikli jsme tak z podhoubí středoškolních intelektuálů a zároveň jsme se mísíli s anarchisty a punkáči, kteří se často scházeli i u nás doma.

Na gymplu jsem byl hodně introvertní, skoro jsem nemluvil. Právě hudba mi nejvíce pomohla více se otevřít, rozbořit ztuhlé struktury, které jsem si uvnitř vytvořil.
Hudba a tanec - nikdy jsem nedokázal na koncertě jenom klidně naslouchat, vždycky jsem se napojoval na hudbu prostřednictvím pohybu.
Poslouchali jsme kapely jako Psí vojáci, MCH Band, Ser un Peyjalero, Šanov...
V současnosti pracuji jako textilní návrhář v automobilovém průmyslu, ve Strakonicích.
Zajímá mě východní filozofie i křesťanská mystika, věnuji se meditační praxi (buddhismus, džňána jóga).
A hudba je tak pro mě stále vzrušujícím dobrodružstvím a meditací zároveň.

Jádro B-612 dále tvořili:
můj bratr Jirka, kterému tehdy nikdo neřekl jinak než Džordža. Byl velmi svéráznou a známou postavou trutnovského gymplu, který provokoval svým tvrdohlavě a nekompromisně svobodomyslným chováním.
Měl vždy neobyčejný talent inspirovat své okolí (je přímo prototypem vodnáře).
Dnes má rodinu s dětmi a zajímá se hodně především o alternativní školství, antroposofii a snaží se žít co nejblíže přírodě.

Lexa byl spolužákem mého bratra a později se stal dočasně mým švagrem. Je akademicky vzdělaným umělcem, přesto zůstává stále pankáčem nejenom srdcem, ale i vzhledem.
A to i přesto, že přednáší na univerzitě. Pohybuje se nyní mezi Švédskem, kde má přítelkyni z Thajska, a Čechami, kde má akademické povinnosti.
V B-612 hrály i jeho dvě sestry - Danča a Míša.

Máca je dalším bývalým spolužákem mého bratra. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Liberci, ale před vzděláváním nové generace dal přednost opravování střech.
Je to další samorost v sestavě B-612, řídící se svojí vlastní filozofií, která jde proti proudu dnešního moderního světa.

Zdenda se k nám připojil o něco později. Je to můj dlouholetý kamarád, který svůj čas a srdce věnuje především Diamantové  cestě (učení tibetského buddhismu).

Nahrávky:
Projekt B-612 Uražení a ponížení  je taková matka, která dala život těm dalším dětem. Ke stažení a poslechu bych asi doporučil nahrávku Svatá Briketa (je to 2 CD). Považuji to za naši nejtypičtější nahrávku.
Žádné "singly" od B-612  neexistují. Minimální délka skladem je 45 minut...Proto věci, které jsem dal na Bandzone jsou jenom takové výseky z větších celků.

Co se týká 60ti wattového slunce, když procházím svým archívem, je jen málo věcí, které bych chtěl sdílet na internetu.
Ta zvuková kvalita je u většiny nahrávek za hranicí i pro moje otrlé uši. Vyjímkou je "album" Věci noci, které si rád poslechnu i nyní po letech.
Ale není to naše typická nahrávka. Byla to jedna z našich posledních, kdy už jsem měl přeci jenom lepší vybavení.
Takže jsme si mohli dovolit si hrát i s decentnějšímy zvuky, které bychom dříve nemohli vůbec nahrát, protože by zanikly v hukotu.
A celé je to nahrané bez použití jediného hudebního nástroje.
Pak bych možná ještě vybral nahrávku Běžec bez nohou, která je na druhém pólu.
Je to dost brutální a tedy dost typické pro naše starší věci. Jsou to tři skladby. Ta první, dvacetiminutová je hraná na klávesách puštěných a zkreslených přes kytarové kombo.
Jako text, který ale zaniká v tom hluku, jsme použili básně našeho oblíbeného surrealistického básníka Milana Nápravníka.

Většina posluchačů to všechno bude vnímat jenom jako recesi, úlet.
Pro mě je v tom však něco navíc, něco mnohem podstatnějšího.
Poznání, že chaos je tvořivým lůnem, ze kterého vzniká řád, aby se projevil a pak zase propadl v chaos.
Že chaos dává život a řád ho někdy usmrcuje, že proto aby byl člověk tvořivý nemusí být umělcem (nemusí "umět" např. hrát na nástroje)...
Poznání, že člověk může dělat cokoliv a všechno do sebe dokonale zapadá. Stačí se vzdát posuzování a škatulkování.
Hledání svého vlastního rytmu a napojení se na rytmus ostatních, na rytmus okolního světa.

A něco, co se nedá popsat, ale musí se to prožít...







Odkazy na stažení zazipovaných souborů:

ZIP 1
60ti wattové slunce - dvě "alba"
- Běžec bez nohou
- Věci noci

ZIP 2
 -60ti wattový slunce - výběr
-Muscaria - výběr

ZIP 3
 B-612 - výběr

ZIP 4 
B-612 - dvojalbum "Svatá Briketa"




LINKS:
Humma Humma na Bandzone

60wattové slunce na Bandzone

B612-Uražení a ponížení na Bandzone

Der Marebrechst


Petr Válek aka Der Marebrechst je samorostlý tvůrce-všeuměl, před světem dobře ukrytý v srdci Jeseníků v chalupě v Loučné nad Desnou. Vyučený kameník je dnes výtvarným umělcem na plný úvazek, ale vedle svých maleb a kreseb produkuje též nemalé množství hudebních nahrávek. Normální nástroje mu ovšem nestačí a tak si vyrábí nástroje vlastní, které by lépe odpovídaly jeho naturelu. Mnoho jeho nástrojů je možné vnímat jako výtvarné artefakty, některé z nich na svou hudební funkci raději rovnou rezignovaly. Ostatní hudební objekty jsou brikolážemi ze starého plechu, kusů dřeva, pružin a zbytků starých rádií. Sám Petr Válek popisuje některé ze svých nástrojů jako “loutkové divadlo”. Rachotící plechovky, zkroucené pružiny a plastové figurky doplňuje ovšem Marebrechst sofistikovanou lo-fi elektronikou, výsledný zvuk jeho nahrávek je ovšem překvapivě jasný, plný a barevný. Snad za to mohou stará lampová rádia, přes jejichž zesilovače Petr své zvuky prohání, snad je v tom nějaká jiná tajná nahrávací technika. Rozhodně je třeba říct, že v osobě Marebrechsta se zjevil nadaný solitér, který v ústraní soustředěně pracuje a zcela pro vlastní radost si vytváří hudbu, za kterou by se nemusel stydět mnohý matador současné experimentální elektroniky.
Na internetu tak Marebrechsta nenajdete (vyjímkou byla jeho účast na koncertní sérii Wakushoppu), paradoxně můžete ale shlédnout jeho krátký profil z programu ČT2 ZDE.



Rozhovor s Petrem Válkem

Jak a kdy si přišel na to, že se chceš zabývat hudbou? Hrál si vždycky sám, nebo máš za sebou historii hraní v kapele jako většina?

Musím říct že mě vlastně hudba nikdy nezajímala,to co jsem slyšel v dětství z televize a rádia, pro mně nikdy hudba nebyla a o JINÉ hudbě jsem neměl potuchy.
  Jednoho dne(a to jsem byl ještě malé dítě) jsem na půdě našel starý magnetofon, nějakým nedopatřením se pásek překroutil a začalo to hrát pozpátku.Od té doby jsem všechny pásky přehrával tímto způsobem a začal objevovat nový zvukovesmír. Vím že z nějakého dětského sci-fi filmu,myslím se jmenoval Odysseus a hvězdy,jsem nahrával takové to klasické synth.bublání. V jiných rychlostech a pozpátku to byla návštěva světa netušených možností a mé nadšení nebralo mezí.
  Další technologický skok byl, když rodiče koupili kazeťák od Větnamců pochybné kvality,která velkou měrou přispěla k dalším experimentům, což vedlo k totálnímu zničení tohoto přístroje. A od té doby se zničené přístroje všeho druhu, táhnou jako červená nit mým životem, neb vůbec nerozumím funkci jejich, ani těm záhadným válečkům v nich obsažených.
 Jo! Ale než se ten kazeťák zničil, tak jsem jednou v noci naladil  něco jako chrochtání prasat v potrubí,tyto zvuky zachytil a pak nadšeně reprodukoval  všem členům rodiny, bez sebemenšího pochopení.
 A tak jsem poznal stanici Vltava, která se od té doby stala zdrojem inspirace.
Tedy nějaké hraní v kapele mě nikdy ani nenapadlo,to mě napadá až teď.


 A jak si dospěl až k domácímu nahrávání? Kde se vlastně vzala ta touha vyrábět si vlastní nástroje z plechovek, dřev a drátů? Nepoužíváš žádné “obyčejné” nástroje? Vždycky sis něco vyráběl, nebo je to zaléžitost poslední doby? Začalo to spíš jako znouzectnost, nebo tě prostě konvenční nástroje neuspokojovaly?
Jednou jsem zabloudil do prodejny hudebních nástrojů,strašně mě vzrušovaly klávesové nástroje,všechny ty podivné zvuky co to dokáže.Pořád jsem tam chodil omakávat tlačítka a zuřivý prodavač mě vyháněl. Za první vydělaný peníz jsem si koupil takové dětské KAWAI pípátko a připadal jsem si jako král.Pípal jsem všem členům rodiny,návštěvám a nejvíc to odnesl děda s babičkou.Za další vydělaný peníz jsem koupil pípátko YAMAHA a pak CASIO.
  Ale vyluzované zvuky byly pořád nějaké normální a hodné,takže šroubovák...,pokus omyl a za domem vznikl krásný hřbitůvek elektronických mazlíčků.
 A tak jsem se dostal k vytváření "hudebních"nástrojů.Totální neznalost elektroniky přetrvává a možná je to tak dobrodružnější a překvapivější. K technice přistupuji jako domorodec z pralesa,který ty vymoženosti vidí poprvé v životě a to mi dává obrovskou svobodu a ta je pro mne nejpodstatnější.Dnes se dají koupit nástroje které dokáží ledacos,ale vlastní nástroj,který dělá jen pouhé pííííísk, je jako zázrak a v tom pííííísk je celý vesmír.
Nebaví mě nic kupovat,stačí najít hrnec a ten má víc zvukových možností než modulární syntezátor.
 Jsem naprosto nadšen a uchvácen nekonečností hudby,je to jako objevovat neznámé vesmíry, které ovšem nejsou bůhví jak daleko ale prostě všude.


Pokud vím, vlastních nahrávek máš už hodně a tvůj nový projekt “Každý den zvuk až do konce věků” tě přinutí se ještě chvíli nezastavit. Jaké máš v hudbě ambice? Je to pro tebe domácí rozptýlení, nebo bys rád někam výš?
Cítíš spojitost s nějakou scénou, osobností, hudebním stylem? Cítíš se být součástí něčeho nebo se považuješ za solitéra? Byl ti někdo vzorem nebo inspirací?

Necítím spojitost s žádnou scénou, osobností ani hudebním stylem a nemám žádné ambice. Zvuky delám protože je miluji,totální nezájem a výsměch mě rozhodně nezastaví,beru to jako osobní výzkum,osahávání světa zvukem. a strašně moc mi to dává. Mým vzorem a inspirací je příroda.
Hudba teprve začíná.



Výběr z Petrova programu “Každý den zvuk až do konce věků” stahujte jako zip ZDE.
Jedná se o období celého srpna 2012.


Der Marebrechst jako host série Wakushoppu

AUDIO
http://archive.org/details/Wakushoppu2.4-DerMarebrechstNapalmed

VIDEO

Wakushoppu 2.4 - Der Marebrechst from Wakushoppu on Vimeo.

neděle 23. září 2012

Džumelec

V nedeľu som chcel nahrať album za nedeľu. Nahral som iba 4 pesničky. V pondelok som sa džubal dlho s úpravami dvoch. V stredu som nemohol robiť a večer som chcel, ale som prišiel neskoro. Vo štvrtok som chcel ymeniť náladu albumu a išiel som skladať vonku na kopec. Vznikli všetky ostatné, len sa s nimi trebalo pohrať v ateliéri, tam som strávil piatok. Piatok v noci som ich domastroval na rovnaké volume. V sobotu a nedeľu sme boli preč, a ani raz som si pesničky nepustil, ale pospevoval som si ich. V pondelok večer som si ich konečne znova pustil a zdali sa mi prázdne. V utorok ráno som si ich pustil viackrát a nahlas, a zase som v nich začal veriť. Tak som spravil obal a zaregistroval bandcamp, bandzone, soundcloud.
A ďalej sa budú diať veľké veci.

                                                                                                                                                  Džumelec


Jak ve skutečnosti vypadá Džumelec, nevíme. Ale předpokládám že by mohl vypadat zhruba asi nějak takhle, jako jeho stvořitel Erik Sikora.


 Džumelce jsem objevil náhodně a jeho mimozemsky chytlavé hity jsem si hned oblíbil. Co mi jen dalo některý den práci, abych z hlavy vypudil tak těžkotonážní hit jako je Kakanica. Album Odkalisko staré psisko mě zastihlo nepřipraveného. Ovšem na takovouhle událost vás nic nepřipraví.  Kombinace drmolivých textů, kterým začnete rozumět až na pátý poslech, ďábelských temp a záhadných zvuků je něco, co nepotkáváte každý den. Džumelcův stvořitel Erik Sikora je profesionální výtvarník a jeho práce rozhodně stojí za vidění. Pokud vám nechybí dobrodružný duch, můžete se rovnou začít prokousávat jeho webovými stránkami:
http://www.eriksikora.com/

V postavě Džumelce však Erik přivedl na svět podle mě něco docela nového, něco co bude možná dál žít svým životem a bizarní intenzitou svých hudebních produktů překvapí i samotného autora. V následujícím rozhovoru jsem se pokusil vymámit z něj nějaké informace..


1. Tak především, jak vůbec došlo k tomu, že přišlo na svět tohle album? Nedělní kratochvíle, umělecké šílenství nebo koncept? Tak to by mě fakt zajímalo.
Hej, prvú pesničku som vymyslel pri rodinnom nedeľnom obede, a potom som si dal takú blbú športovú stávku so sebou, či spravím album za jeden deň. Prehral som, ale upokojoval som sa, že bol aspoň za jeden týždeň. Ďalšie pesničky vznikli pri opustenom vleku v agátovom lese, a v kuchyni.
Ale predchádzalo mu veľa všeličoho . Keď som bol v Prahe, tak sme fungovali dvaja ako projekt NE-I http://ne-i.org/works/ , hrali sme s kamarátom každú nedeľu. Uchvátenie improvizáciou. S túžbou nikdy nehrať niečo, čo sa nám už začalo dariť. Všelijaké noisy, plochy, škrípoty, nie pesničky. Aj všelijaké sitespecifické predvádzania, napríklad búchanie na stan a z neho prenesené buchy naplno do reprákov v opustenom kostole.
A potom, odkedy som opustený na východe Slovenska v Košiciach som začal s iným kamarátom vyvíjať skupinu SCIFI SEN, normálne pesničky, ale akože sme obidvaja prišli z budúcnosti. Len sa to vyvíja nejak pomaly, tak medzitým skáčem na svoje osobné veci.
DŽUMELEC vznikol najprv na jednu pesničku, na znelku do seriálu. Ešte ten seriál nie je, ani tá znelka. Možno bude v tom seriáli viac soundtrackov pre Džumelca.

2. Je album Odkalisko staré psisko jednorázovým počinem, nebo máme od Džumelce čekat další počiny?
Hrám furt, takže asi by mohol byť nový album, len to nejak zbiť na kopu a za chvíľu možno bude. Medzitým sa učím lepšie rozprávať do hudby - pestovať si “flow“, robím pokusy s nejakými syntetickými dychovkovými nástrojmi a tak. Pred mesiacom som už skoro spravil celý kvázi swingový album, ale nevyšlo mi to nejak.


3. Prozradíš něco málo o technologickém pozadí nahrávky? Použité nástroje, technologie, nahrávací proces...Prozraď!
Formálne som chcel mať Džumelca na to, aby som už nerobil za každú cenu nejaké experimentálne zvukové bádanie, ale prinútiť sa k tomu urobiť normálne pekné pesničky, čo zachovávajú tradičné finty, refrény, dojímavé poradie akordov. Strašne by som chcel zložiť nejakú pesničku a potom sa s ňou vyhrať a pilovať ju do najmenšieho detailu, ale to sa mi nikdy nepodarilo z toho niečo dostať. Tak som to musel teraz odžubať tak, že som tie pesničky nahrával úplne pomaličky, aby som zároveň s vymýšľaním melódie stihol vymýšľať aj text aj to zahrať až do konca. Potom som to zrýchľoval, a nahadzoval na to trošičku efektov – tajná receptúra. Občas sa tam mihli aj zvuky električky, alebo vtáčikov. Nahrával som to s basovou gitarou, a k tomu spev a klopkanie nohou. Na basu viem málo hrať, takže som si vedel ustrážiť túžobnú hitovú jednoduchosť. Niektoré sú zlepené z viacerých častí, a niektoré som obohacoval o nejaké buchy a ruchy. A pár z nich som nevedel vôbec zachrániť, tak som ich podfarbil nahrávkami nejakých archívnych improvizácií.
Vonku som hral bez basy, chodil som, to mi udávalo rytmus, vtáčiky spievali. Vonku sa lepšie robili texty, lebo meniace sa okolie mi hádzalo na oči konkrétne témy. Ale potom som musel dohrávať nástroje doma. Ešte mám rád piezo snímač, s ktorým som privolával nejaké sample – taká noisácka choroba mi trochu zostala.

4. Džumelec je na Bandzonu, Bandcampu, Soundcloudu. Zkrátka všude, kam ambiciozní hudebník nastrká svoje díla. Jakou má tenhle projekt ambici? A jaké jsou na něj reakce, jestli nějaké?
Ambície – nastrkať to do všetkého internetového je hladké a rýchle rozširovanie. Je to asi najčistejšia cesta k tým desiatim ľuďom, čo by mohli mať radi Džumelca. Tie albumy potrebujem robiť, lebo sa tým celkom pekne zhrnie nejaké obdobie, čo mám, a môžem rozmýšľať nad niečím ďalším a nevyšumí to úplne, keď to trochu pozdieľam.
Tie pesničky si neviem zapamätať, takže ešte celkom zaujímavé by bolo sa ich nadrieť, aby mohli byť naživo koncerty. Ešte som chcel robiť takú vec, že klipy naživo. Chodil som s tými nahrávkami na ušiach ( okolo môjho obľúbeného miesta, odkaliska ) a vymýšľal som, ktoré vizuálne veci alebo príbehy si k tomu napojiť, aby vznikol nejaký klip ale iba v hlave, nie natočený. Chcel som potom zobrať viacej ľudí zo sebou, že urobiť takú vymýšľaciu klipovú seansu.
Reakcie zatiaľ veľmi neboli. Ale ani som po nich veľmi nepátral.

5. Texty na albu, to je další tajemství. Má Džumelec nějakou specifickou poetiku nebo poselství?

Chcel by som mať texty takým jednoduchým priamočiarym spôsobom povzbudzujúco revolučné. V zmysle rob si čo chceš atď. Ešte ma zaujíma nasekanie slovenčiny do nejakých rytmickejších tvarov. A ešte by som chcel vymakať krajinárske ospevovanie, chcel by som opisovať prírodu nejak v súvislostiach s niečím, ako to je trošku v ľudovkách. Chcel by som byť viacej raperskejší, ale nechce sa mi mať taký zahundraný nadávací podtón, takže aj to by sa dalo nejak poladiť.

6. Je Džumelec s někým spjat, spřízněn? Má vzory?
Ja sám som väčšinou splucítim s improvizáciami a improvizátormi, ale Džumelec by mal byť krásne pesničkový, trochu soulový, černošský, zahraničný, nostalgický. Pre Džumelca obkukávam pocitové finty od Kanye Westa, Alicie Keys, Jamesa Blakea, starých soulov a bluesov.





http://bandzone.cz/dzumelec

http://soundcloud.com/dzumelec