čtvrtek 30. května 2013

Vojtěch Kupčík


Charakteristický zvuk jeho houslí ostřil zvuk kultovní brněnské skupiny Zkopce i pozdějších eklektičtějších Ošklid. Později Vojtěch Kupčík pohostinsky vystupoval s mnoha soubory, několik jich také založil a provozoval. Souběžně s touto “veřejnou” činností se věnoval domácímu bádání nad zvukem elektrických houslí a rovněž tak nahrávání různých projektů, v nichž remixoval své předchozí skladby nebo se pouštěl do kompozic ovlivněných přírodními národy. Webová stránka prezentující jeho projekty Soundcosmetics je spletitým bludištěm roztodivných aktivit, bohatě opatřených legendou, na níž jako kdyby se dělo všechno zároveň a vše mělo stejnou důležitost.

Do labyrintu světa hudby Vojtěcha Kupčíka vstoupíte zde:
http://soundcosmetics.wz.cz









Máš za sebou bohatou hudební minulost. Část z ní je známá, ale předpokládám že větší část je většině posluchačů dobře utajena. Jaké projekty pro tebe byly důležité v minulosti a čím v hudbě žiješ teď?
Asi všechny, protože nesly jistý punc věku, doby, situace nebo spíš rozpoložení.
Když je člověku patnáct, tak je pro něj v tu chvíli nejdůležitější na světě něco, nad čím se ve čtyřiceti ani nepozastaví. Stejně jako když si jde zahrát o víkendu na nějakou undergroundovou akci nebo zábavu a nebo pak vystupuje na velkých koncertech a hraje desetkrát měsíčně, nebo si brnká ve volném čase a je mu fuk, jestli mu někdo koupí pivo anebo kouká do diáře a hlavou se linou jisté existenční pochody, zkrátka všechno bylo ze svého úhlu pohledu v jistý okamžik důležité. Samozřejmě byly skupiny, které otvíraly oči, rozšiřovaly obzor k nazírání hudby, více inspirovaly a také provokovaly ( Zkopce, Ošklid, A-beat, The Last Number,
1 : 1 s Petrem Vášou solo, Leash, Diletants) , některé zase přinášely nespoutaný hudební život a rozšiřovaly obsah lihu chuťových pohárků, tvrdnoucích oblastí jater ( Brutus, dětský Rockart ) a některé zase přinášely zamyšlení se nad tím, co tady vlastně hledám a proč to dělám ( S.Janoušek)  a prohloubily řádně již delší dobu tušenou rýhu, aby momentálně z mého pohledu viděno definitivně oddělily minulost a přítomnost a já zmizel kdesi v hudební ilegalitě.
Kdo ví, ale zatím se mě takto daří celkem dobře, občas jsou chvíle, kdy mě okolnost, že fyzicky živě nehraju, tvaruje mozek do nadrozměrného otazníku, ale je jich čím dál míň a mají spíše charakter jistého rozhodnutí a to, že se z té své ilegality pro těch pár, co to poslouchají občas ozvu se mi dnes jeví jako trvalý následek jisté obsese z úspěšně vyléčené závislosti. Ale i těchto záchvatů chvála bohu ubývá a tak je docela možné, že za pár let budu úplně normální člověk, který si ani nevzpomene na to, že by si zapnul kombo, výpočetní techniku, sampler, groovebox  a zahrál si třeba na kytaru, buben nebo nedej bože na housle nějaké ty výplody svého chorého mozku, ale kdo ví…

Na stránce Soundcosmetics jsem napočítal asi sedm projektů. Chápu to správně jako základnu, kde se všechny ty projekty spojují ve tvé osobě, nebo je i  Soundcosmetics jedním z těch projektů? Co bylo dřív a co potom?
No, já jich teď napočítal deset, ale to je vlastně jedno, za půl roku jich může být dvanáct,
anebo za pět let stále deset. Soundcosmetics je moje přirozenost, posedlost a dnes
spíš už jen důsledek této mojí posedlosti. Vznikalo to už kdesi v dětství, kdy jsem si
nahrával na kotoučák B5 různé experimenty přez rouru vysavače, po vodou, různé
střihy z TV a co já už vím, různě experimentoval, šlo mi to samo, přirozeně,
bylo to hodně blízké k ruchařině a moc mě to bavilo, to dobrodružství, míchání stop,
rychlosti, reverse no a pak k tomu přibývaly první písničky na kytaru, harmoniku, zpěv, housle…
Škoda, že se nic na těch kotoučích nedochovalo. Pak jsem se spíš věnoval skládání
písniček a samotnému hraní a k nahrávání jsem se vrátil až za patnáct let a ten kdo se podívá na můj web se muže v této mojí posedlosti prohrabat až do dnešních dnů, kdy je čerstvý remake Sólokapr. Protože jsem změnil doménu, tak je tam ukázek z jednotlivých konceptů míň, ale zase přibyl odkaz na komplet stažení pro případné zájemce.
Soundcosmetics je jakési konceptuální nahrávání a mezi jednotlivými nahrávkami mnohdy není žádné pojítko, když si vezmu… plays Leash, což je komplet midi verzí, tedy parodických verzí písní naší tehdejší kapely Leash, BizZzones, kde jsem z ruchů a hudby vytvářel jakési hudebnězvukové koláže různých každodenních situací je spíše rozhlasovodivadelní hudbou, Infadeout má ambientní náboj a plochy a ruchy mají charakterizovat přeměny duševních stavů. Podobný je Domadomorodo, kde je zase zvukově zachyceno a do jakési domorodé hudby zanešeno prostředí domova, kde trávím nejvíce času. One great experiment mapuje ještě analogové, hodně experimentální nahrávky z 90let, ale nejobsáhlejší, když to teď tak pozoruji je remix, remake, repas hudba, folkNOmore, cpt.BizZz a Sólokapr, kdy je izolovaný solo zpěv ze studiových nahrávek vložen do nově vytvořeného prostředí hudby, zvuků a ruchů a jsou vyrobeny úplně nové, jiné písně. Není to klasický remix, jak je známy, je to zrod něčeho nového. V případě folkNomore a capt.BizZz jsem ještě hlas tonálně zachovával, ale Sólokapr i to jediné, co bylo pojítkem s originálem  přeměnil a tak Lein hlas zní občas jako postavičky ze studia kamarád, někdy jako pubertální mutující jinoch a jen občas se podobá sám sobě. Pro Soundcosmetics je typická parodie, nadsázka, bizarnost a nebal bych se říct i jistá dávka úchylnosti.

Zajímají mě právě tvoje “sólové” projekty, které poněkud vybočují z modelu kapela nebo remix. Třeba instantní hudba - INFADEOUT. Co to vlastně je a jak to vznikalo?
No jak je psáno v definici k tomuto konceptu jedná se o snahu zaznamenat jisté
duševní stavy, které jsou si často blízké, nebo postupně přecházejí jeden v druhý,
zapíjí se do sebe, třeba přeměna, očista, zapomění, věčnost, volný mají svým způsobem jistou příbuznost a jen chronologie stavů, nebo jejich reverse můžou způsobit pravý opak, stejně tak hledání, tužba, snaha mají cosi společného, čehož se dotýkají, zapíjí se, překrývají a tak stejné je to v hudbě Infadeout, kdy se tony přelívají naladou jeden v druhý, jako kdybys hrál přes delay s velkým feedbackem. Něco nového vzniká z opakujícího se starého a vrství na sebe, přes sebe, až je to za chvíli úplně něco jiného, dalšího, s tím ocasem minulosti.
Je to jen záznam stavu vedoucí od naivní myšlenkové iluze, přes jakési zmatení, hledání podstaty až k vybalancování v novém myšlenkovém proudu a osvobození,
což jsem jaksi, dnes už ani nevím oč se jednalo zažíval a takto během dvou dní zaznamenal. Poslouchá se to pěkně ve tmě, před spaní, každopádně vleže do bezvědomí...


 A jak vznikl projekt DOMADOMORODO a co si máme představit pod pojmem “jam session s domácím prostředím”?
Domadomorodo vzniklo v zimě, většina mých nahrávek vzniká v zimě, což je pro mě jeden z málo způsobí, jak nevnímat toto pro mě zoufalé a bezútěšné období.
Tak jsem seděl, hrál si na sampler, nebo něco, kolem po schodech běhali psi,
Lea vysávala, paní nám tam ze sáčků vytahovala nějaký ten zlevněný proviant a tak jsem to tak všechno poslouchal a říkám si, tak to je zvuk domova a já s ním teď hraju, vlastně jamuju, no a tak jsem pak rozestavěl mikrofony a postupně ty jednotlivý nástroje, jako je zvuk schodů, nádobí, mumlání, šustění, vrzání a ostatní nahrál no a pak k nim dohrál jakousi pdeudodomorodou hudbu a nazval ji Domadomorodo a když už nic jiného, tak mám záznam zvuků zasazen do jakési primitivní hudby našeho domova tak, jak zněl v únoru roku 2012. Fakt je, že jsem nezaznamenal žádnou reakci a to ani z řad mých fanoušků, no asi tam nemůžou objevit to, co tam já slyším.

Zajímavé je také album One Great Experiment z devadesátých let. V něm se dokonce zmiňuje proces nahrávání a popisuje se přidávání jednotlivých stop. Jaký byl tvůj nahrávací proces dříve, ve zmiňovaných analogových dobách a jaký je nyní?
Jo, zlatá léta analogového dobrodružství a to doslova. Kdo nezažil, může si vyzkoušet a byl by překvapen jak velký díl na skvělé nahrávce může hrát náhoda, technická nedokonalost či omezenost. One Great Experiment je ukázkou toho jak vznikal lo-fi selfrecording od kazetového vrstvení a přihrávání k X stopému nahrávání, smíchání stop do jedné a dalšímu přihrávání. Tato do čtyř částí rozdělená nahrávka je také zajímavá pro terenní nahrávky, které jsem toho času hojně provozoval a v nahrávkách používal (čerpadla, archaická piana, vlaky, sprchy atd.) a ze všeho je cítit bezbřehé experimentování, vynalézavost a šum analogu, nespoutanost i svázanost okamžiku až se to potom pustí. Digitální šum je jiný šum, i zde je člověk nespoutaný i svázaný. Nespoutaný možnostmi a honbou za dokonalostí je někdy připraven o tu náhodu, to dobrodružství, o toho shůry aranžéra. Spoustu nahrávek co jsem udělal by asi dnes nevzniklo, anebo by neznělo tak, jak zní.  Ale to není podstatné, vznikly by jiné... Jinak ať je záznamové zařízení B5, Aiwa, Fostex nebo Apple jsou to pořád jen přístroje, které jsou ochotny zaznamenat dávky mé hudebnězvučné posedlosti.



Na tvém webu je taky obsáhlý článek o elektrických houslích, efektech a snímačích, který končí sdělením, že jsi se housle rozhodl už nepoužívat. Skutečně na ně už nehraješ? A co tě k takovému kroku přivedlo?
Prostě už mě přestaly provokovat a když mě to neprovokuje, tak mě to nezajímá,
šahat do futrálu jen proto, že si jedu vydělat peníze mě přestalo bavit, vůbec to poslední období mého profesně hudebního života nebylo šťastné. Byla to křeč ze setrvačnosti, ale na druhou stranu mi to dalo odpovědi na pár zásadních otázek, což pomalu ale jistě vedlo ke stavu, smířenému stavu, ve kterém se teď nacházím. Na housle jsem hrál naposledy někdy 2007, kdy jsem doma nahrával sólově party na desku S.Janouška, dostal jsem zaplaceno a od té doby jsem na ně nešáhl. Co se týče stránky violence, tak jsem na ni chtěl popsat mé zkušenosti s rockovými houslemi a hrou na ně. Když říkám rockové, tak skutečně myslím elektrické a ne to,  že si někdo koupí snímač, nebo elektrické housle zeta a může hrát s nějakým řimbuchem a je slyšet. To je jako španělka s akustickým snímačem, ale elektrická kytara je přece něco jiného a rock elektrická kytara už vůbec.
Často se mě různí ptali, jak to, že mi to zní tak, jak zní a tak jsem sepsal tento elaborát hráče, který chce hrát na housle nahlas.
Jako houslista jsem nestál za nic. Hrál jsem do čtrnácti let a pak asi čtyři roky pauza a potom jsem zjistil, že zahrát neumím nic -myšleno to, co bych chtěl. A tak jsem si díky efektům a procesorům postupně vytvořil jakési alibi, jakýsi způsob kamufláže mého hoslového naivizmu a vypracoval ho do té podoby, která byla najednou jedinečná, originální a efektivní s tím málem z houslového světa co jsem si z dětství zachoval. Fakt je, že jsem nebyl těmito okovy jakkoliv svázán, i mé houslové vzory, hlavně Steve Vai, Reeves Gabrels, Robert Fripp a Frank Zappa neměly s houslemi moc společného a tak jsem hrál víc trsátkem, prsty, paličkou přez dvojitý fuzz, kvákalo, ring modulátor, synth... než-li  smyčcem přez ty jemné chorusflangery a short delaye jak většina.
Podařilo se mi díky myšlení, způsobům hry a zacházení s elektronikou vytvořit disciplínu, která se vymykala všem známým standardům a nemusela se ohlížet na
zavedenou houslovou etiku. Myslím si, že jsem byl spíš nežli houslista hráč na housle. Pár ukázek je na webu a nějaké nahrávky v analogové rekapitulaci One Great Experiment – časti track a over ale to je dnes už dávná minulost, no a snad nejpřístupnější k poslouchání jsou nahrávky s Leash.
Těžko nyní říct, jestli si na housle někdy ještě zavrzám, ale kdo ví, ono brnkat si na akustické housle třeba někde u ohně na zahradě má taky svoje kouzlo, vše je otázka přístupu, představivosti a schopnosti k experimentu, čehož se mi zatím dostává vrchovatě.

Links:
http://soundcosmetics.wz.cz
http://bandzone.cz/soundcosmetics
http://bandzone.cz/solokapr
http://bandzone.cz/captainbizzz

a další:
http://diletants.wz.cz/
http://bandzone.cz/diletantclub
http://bandzone.cz/leash

Link na stažení alba Domadomorodo:
http://uloz.to/xMtVaLt/soundcosmetics-domadomorodo-rar

Link na stažení alba Infadeout:
http://uloz.to/xwcjEpT/soundcosmetics-infadeout-rar

A zde přístup ke všem ostatním stažením:
http://soundcosmetics.wz.cz/main.html



             

úterý 14. května 2013

Andrej Danóczi


Celé moje "dielo" nepozná nik. Dokonca ani ja.
                                                                                                                                     Andrej Danóczi


Nestává se často, že se dostanu k materiálu, který mě jak ohromí svou pestrostí, tak naprosto paralyzuje svým rozsahem. Hudební aktivity Andreja Danócziho jakoby chtěly obsáhnout celý vesmír. Podle vlastních slov nahrává všechno možné, “...rock a jeho odnože, elektronické experimenty, musique concréte, techno-pop...”, ale výčet hudebních stylů by šel mnohem dál. Danóczi tvoří jak pod vlastním jménem, tak pod nespočtem projektů a nicků z nichž nejdůležitějším patrně bude Analog Apple respektive Electric Apple, zaměřené na syntezátorovou elektroniku. V původní sestavě Analog Apple figurovali kromě Danócziho další dva hráči, v obrozeném projektu s pozměněným názvem Electric Apple, nadále držící vlajku analogové elektroniky a la Kraftwerk a Tangerine Dream se sestava redukovala na dva či jednoho - samotného Danócziho. (Skutečná existence Danócziho spoluhráčů Doviny a Horvátha je však- jemně řečeno- neprůkazná.) Nicméně většinou si Danóczi opravdu vystačí sám. V dalších pracech, vytvářených většinou pod svým vlastním jménem (na webu ovšem také dohledatelnými pod různými modifikacemi přezdívky Hatman) produkuje tu kytarové instrumentálky, tu noisové miniatury, nebo ambientní skladby, či eklektické zvukové koláže. Následující obrázek seznamu nahrávek z monitoru počítače autora dokumentuje marnost pokusu uspokojivě zmapovat toto tvůrčí vypětí.



Specifickou hudební aktivitou Andreje Danócziho jsou takzvané recyklácie, svérázná forma plundrofonie, zasmyčkované úryvky populárních písní, nebo fragmenty z mnoha skladeb tvořící dohromady jakýsi zhuštěný komprimát recyklovaného interpreta.  V rozhovoru s Barborou Šedivou pro magazín 3/4 číslo 18 odhaluje Danóczi rozměr těchto prací:
“...Recyklácie  som robil už veľmi dávno. Na kazeťák. Možno takých 8 – 10 rokov dozadu. Pamätám si, že som si na jednu kazetu nahral skoro všetky „beatlesy“. Len neviem akú dĺžku tá kazeta mala. Asi to bola šesťdesiatka a je dosť možné, že sa to zmestilo na jednu stranu. Zostavil som si to pekne chronologicky a dbal na to, aby sa dodržal charakter jednotlivých období. Mal som z toho dobrý pocit. Ani neviem, kde tá kazeta skončila. Asi to už neexistuje. Asi by som bol z toho dnes už sklamaný. A neviem iste, ale zdá sa mi, že som takýmto spôsobom zhustil všetky cédečká, čo som mal na jednu kazetu.”


Zde k poslechu jedna z nejstarších recyklací z roku 2004:



Jedna z vůbec nejstarších nahrávek AD, nahraná pouze s použitím programu Záznam zvuku ve Windows.


Andrej Danóczi žije a pracuje v Trenčíně. Na uznání své hudební tvorby teprve čeká, úspěšnější zatím byl v oblasti filmu, kde je rovněž velmi pracovitý. Světem jeho podivuhodných videofantazií můžete procházet na jeho Youtube kanále:
http://www.youtube.com/user/andrejdanoczi




Na Bandzonu ho najdete pod vícero profily. Namátkou zde:
http://bandzone.cz/andrejdanocziweirdandelectronic
http://bandzone.cz/andrejdanoczirecyklacie
http://bandzone.cz/theanalogapple



Víš alespoň ty sám kolik jsi nahrál alb? A máš je alespoň ty zdokumentované a uložené?

Od roku 2004 som spolu s Analog + Electric Apple nahral a skompletizoval 58 albumov, z toho 2 EP, dva dvoj- a dva trojalbumy. Nastúpil som už do digitálneho rýchliku, kazetový osobák som nezažil, ale zaujímalo by ma, akým spôsobom by ma analogová éra determinovala a tým (de)formovala. Ale dosť pravdepodobne by som sa toľko tvorbe nevenoval,nahrať 4 stopy, to už mohol byť pekný boj...  
Záloh nikdy nie je dosť, cca 75%  albumov mam zálohovaných na 3 pevných diskoch, no a tých 25% len na dvoch. Chystám sa dokúpiť ďalší HDD= 160-170 giga uz čaká na zálohy. Zálohovať len na dvd je najhoršia alternatíva, pred časom sa mi „vymazala“ Mazacia hlava. Takto pri živelnej pohrome len odpojím externý disk a 8 a pol života je v bezpečí. Ale určite by som mal zálohy svojho „diela“podstúpiť viacerým ľuďom. Chtiac sa vyhnúť matke s kočiarom stúpim na ľad, pošmykne sa mi noha, v dobrej viere nezlomiť mladú jedličku pád nasmerujem intuitívne nevhodným smerom, dopadnem na chodník, zlomím si ruku, pohľadná, no neskúsená ošetrovatelka z RZP podcení možné riziko vzniku krvnej zrazeniny a v chladničke pod plachtou si budem môcť o nesmrteľnosti už len nechať zdať.

Říkal jsi mi, že tvoje věci nikdo moc neslyšel. Jaké jsou tvoje ambice uspět? Vystupuješ někdy naživo? Nebo posíláš někdy někam svoje nahrávky?
Moje prvé nahrávky a filmy si všimla kamarátka Barbora Šedivá, členka združenia Atrakt art. Zaujali ju natoľko, že so mnou urobila rozhovor do ich časopisu 3/4 (č. 18, 2005). To bol v podstate môj prvý úspech. Asi 4 roky na to mi iná kamarátka, ktorá v tom čase študovala na Akadémií umení prezradila, že mali na prednáške interdisciplinárnych presahov umení robiť referáty z  3/4 revue , jej spolužiačka zrazu začala čítať a predniesla prácu o mne. Takže som bol učivo. Bohužiaľ som nedokázal z článku vyťažiť, som pasívny, nedokážem sa predať, ale hlavne - vždy všetko odkladám. Pravdepodobne ma uspokojovali filmové úspechy. Neexistuje človek, ktorý by poznal čo i len tretinu mojej tvorby. No predsavzal som si, že tento rok sa niečo musí stať. Dovolím si dosť sebavedomé prirovnanie: Existujú nenápadné dvere, ktoré osem rokov nik neotvoril. Ten, kto ich otvorí uvidí dlhé strmé schodisko vedúce smerom dole, ktoré vedie za roh. Za rohom sa nachádza chodba a ešte jedny dvere. Ak dotyčný otvoríl aj tieto, exploduje pred ním obrovský, rok čo rok sa zväčšujúci neznámy priestor podobný jaskyni tvoriaci niečo ako predsieň k ďalším priestorom neznámej veľkosti, ku ktorým vedú chodby - tentokrát už bez dverí. Osem rokov som nechával dvere len odomknuté, no budem ich musieť otvoriť. Kto prvý vojde dnu, získa jackpot. Väčšinu nahrávok nemožno predviesť naživo, v galerií, sa tiež človek pozera „len“ na už dokončené obrazy. Ale nebránim sa vyjadriť aj live, samozrejme po dôslednej príprave. Prípadne s projektom, ktorý dôslednú prípravu zámerne vylučuje.

Co tě vlastně nutí v takovém počtu produkovat desky? Jak si se stal takhle plodným domácím tvůrcem? Třeba u Analog Apple jsem napočítal za pět let třináct alb. Jaký to mělo vývoj?
To je skôr otázka pre psychológa, ja som len obeť. Odkedy som si v lete 2004 kúpil PC, rok má pre mňa 730 dni. Vychádzajúc z tohto faktu je toho tak akurát. Treba brať v úvahu,že ma nezdržuju také veci ako cestovanie, koncertovanie, skúšanie a učenie sa nových skladieb, alebo problémy s aparatúrou.
Ja napríklad obdivujem Woody Allena - za jeden rok vymysleť príbeh, napísať scenár, dať dohromady filmový štáb a hercov, natočiť skvelý celovečerný film a k tomu ešte zvládať publicitu...
Ide aj o to, ako človek nakladá s časom. V potravinách, kam chodievam nakupovať stáva denne cca 25-ročný mladý muž. Stojí na jednom mieste paradoxne priamo pod kamerou. Stráži a baví sa z nudy s o generáciu staršími kolegyňami, s ktorými si nemá čo povedať a počíta, koľko času ešte zostáva do „padla“ - rozumej každá zabitá minuta/hodina, deň/je pre neho vykúpením. Dobehne domov, aby stihol superseriál a bol v superobraze, ktorý supervták zaspieva najvyššie. Po tejto povinnej jazde si ešte pred polnočnou hymnou slovenskej republiky ide ľahnúť, aby si ráno v kľude mohol prečítať, ktorej celebrite na verejnosti urobil prsník „kuk!“ a následne  nastúpiť do továrne na zabíjanie času, postaviť sa na svoje obľúbené miesto pod kamerou a s pocitom utrpenia vykonávať činnosť ku ktorej je viazaný zmluvou = pozerať sa. Aby som mu nekrivdil-minulý týždeň som ho videl strážit pri mäsiarskom pulte. Ak si niekedy v šesdesiatke uvedomí, že venoval svoje najplodnejšie roky únavným strážením stojmo pod prístrojom na stráženie, botoxu v perách a mozgoch vyretušovaných celebrít s vyskakujúcimi superprsníkmi, falošnému spevu v HD rozlíšení, že jeho filozofia dobrovolného umierania nebola tak farebná ako obal bulváru a ušiel mu vlak nebude to príjemný pocit. U mňa našťastie toto už nehrozí. Ale možno mu stačí postaviť dom a splodiť syna. Na zasadenie stromu už nebude mať čas, pretože v bedni pobeží Farma.

Rovnou ses přiznal že si workoholik. Jak využíváš svůj čas? A co tě vlastně živí, když hraní a nahrávání musí zabrat veškerý tvůj volný čas?
Som nezamestnaný, čo ma svoje pozitíva a negatíva. Sú dve možnosti-finančná nezávislosť na úkor práce, ktorá človeka väčšinou nebaví a kradne mu čas, alebo viac voľného času a minimum financii. Ide o priority. Necítim potrebu válať si šunky a lízať topiacu sa zmrzlinu 14 dní pri bazéne niekde v Chorvátsku. To si radšej vlezem do mojho PC, kde mám prechodný/trvalý?/ pobyt....Alebo ako hovorí klasik-nie som chudobný, len nemám peniaze. Vraj sa čas nedá kúpiť a ja tomu verím... Samozrejme, že stav, v ktorom sa nachádzam nie je vôbec ideálny, no život je kompromis...ale Manhattan, Londýn, alebo Paríž by som rád videl.

Cítíš se jako stylový chameleon? Nebo je nějaký hudební styl, který pokládáš za svůj “hlavní”?

Pokiaľ nechápeme prirovnanie k chameleónovi ako tvorovi, ktorého ideál je prispôsobiť sa natoľko, že zostane neviditeľným a splynie s prostredím tak to celkom sedí. Vždy mám rozrobených niekoľko projektov, nikdy nepracujem len na jednom. Ak ma už nebaví art-rock, skúsim pokračovať povedzme na albume Electric Apple, alebo dorábať nejakú magorina-musique concréte-weird-noise music, prípadne sa venujem filmu. Navyše skutočnosť, že človek nerobí len na jednom projekte, ale vráti sa k nemu povedzme po dvoch mesiacoch ma za následok jednu dôležitú vec - odstup, nadhľad...
Ak nastane chvíľa, keď sa mi nechce robiť nič, pracujem na Smetiskách – do chaosu bez pevnej štruktúry vyrábam a umiestňujem na seba stopy rôznych zvukov/najčastejšie nahrávky modulácií syntetizérov, ktoré sa nedajú inde použiť/, tieto ak je treba priebežne upratujem a korigujem hlasitost a panorámu + nejaký ten hall, echo atd....Vznikne niečo ako kaleidoskop, v ktorom si každý nájde svoje obľúbené miesta. Svojho času som venoval dosť priestoru recykláciam/bastardáciam. Ako matériu som používal krátke fragmenty známych skladieb, väčšinou bez rytmu a tieto som následne rôzne moduloval a spájal dohromady. Čiže niečo ako podžáner musique concréte. Osobne nevnímam nejaký štýl ako svoj hlavný, no najčastejšie som vnímaný svojimi „inými“ vecami. Navyše aj moje filmy sú nasiaknuté podivnou atmosférou, ktorú niekto nezainteresovany môže vnímať aj ako depresívnu. Odlišnosti , podivnosti a temnota vždy viac svietia.

Co ty a technika? Jak svoje věci nahráváš? Máš domácí studio a jak je zařízené?
Pracujem výhradne so softvérmi, mám síce syntetizér Roland Juno-1, ale ten už polroka odpočíva pokazený v kufri na skrini. Tiež home made theremin,no tento nástroj je na čiernej listine našej rodiny. Gitaru s vymletými pražcami a basu Jolana D-bass s lukom do nástrojov nerátam. Z programov na tvorbu zvuku používam len sekvencer, nepoužívam kompletné balíky. Dávam prednosť replikám existujúcich nástrojov, dnes už existujú veľmi kvalitné voľne stiahnuteľné softy, ktoré kvalitou v ničom nezaostávajú za komerčnými.
Ja a technika? Dovolím si o sebe tvrdiť, že mám celkom slušné znalosti v oblasti analogových syntetizérov. Od vzniku prvého syntetizéru, ktorý vznikol už v 19.storočí do komercionalizácie (1966) sa zrodilo množstvo pozoruhodných a nadčasových nástrojov a prístrojov-Trautonium,RCA syntetizér,ANS,Oramics,či bezdotykový Theremin, napríklad v prvej polovici 30.rokov sa už spomína formantový filter a optická syntéza. Tieto nástroje, neraz zaberajúce celú miestnosť ma fascinujú. Schválne - najdite si na Youtube Voder/vocoder z roku 1939! Hop - zabudol som na nehudobné hudobné nástroje. V mojich nahrávkach sú prítomné nielen úryvky z rozhlasových relácii, alebo videí z youtubu, ale samozrejme aj iné zvuky, ako napríklad rámus v ranných hodinách zatepľovacej partie pri svojej práci, fotografie a kresby, povodie Váhu, hradné delo, tvrdá voda, prostitutka, Štefan Harabín,film Na konci s dychom, či 8 rokov staré zvukové masy, u ktorých by ma zaujímalo, čo som pri nich použil, pretože zneju fantasticky.


Mě zajímají věci, které jsou třeba i pro tebe na hraně. Řekl bys mi něco víc o nahrávání naslepo, nebo o “měsíčních” albech nahraných za dvacet dní?

Nahrávanie naslepo som realizoval len raz. Kompozícia má 21 minút a volá sa Prekvapenie. Sú to zvuky analalogových syntetizérov ukladané s čo najviac prižmúrenými očami do časovej osy. Už sa nepamätám, na koľko stôp som to robil, ale pod 10 to asi nebolo. Počul som z nej asi tretinu a zdalo sa mi to celkom zaujímavé, ostatné dve tretiny nepočul nikto včetne mňa. Pamätám si,že to v poslednej tretine silne graduje, čiže hlasitostne to v tom mieste bude dost zlé. A tiež si pamätám, kam som sa pozeral počas vkladania zvukových polotovarov do časovej osy. Platforma „mesačných“ albumov je jednoduchá - vyprodukovať za mesiac album.Skomponovať, nahrať, urobiť obal. Na začiatku nie je nič, ani nápady-tie vedome potláčam. Vlastne hej - forma a nástrojové zloženie. Potom kliknem na Lokálnom disku G pravým tlačítkom myši, prejdem na „Nový“, z ponuky vyberiem možnosť „Priečinok“a začnem do podpriečinkov vytvárať binárne kódy. Proces tvorby je vzrušujúci a zároveň znepokojujúci, pretože je človek pod silnejúcim tlakom. Zatiaľ vznikli štyri. Dva experimentálne v 2008 a dva „komerčné“ v 2012-tom. Posledný mal presne 40 minút a pozostával z 26 krátkych tém, pričom každá nasledujúca bola inak aranžovaná. Mám z neho dobrý pocit, navyše realizácia trvala len 20 dní, neviem ako som to mohol stihnúť.

Vím, že máš i celkem bohaté filmové zkušenosti. Tvoří tvoje práce na hudebních skladbách a filmech jeden celek, nebo jde o dvě rozdílné věci? Považuješ se za audiovizuálního tvůrce?

Rôzne druhy umenia majú k sebe velmi blízko. Napríklad film a hudba je v základe to isté - myšlienka vyjadrená v čase, film ma len o jednu dimenziu viac. Napriek tomu, že pri tvorbe filmu vzniká obrazová a zvuková stránka súčasne, svoju tvorbu ako takú rozdelujem na filmy a hudbu.
No dávnejsie koketujem aj s myšlienkou nejako to prepojiť. Ono to asi bude nutné,dnes by už mohla byť reprodukovaná hudba bez vizualna problém.


Kdo tě zajímá na Slovenské (nebo i České) a světové hudební scéně? Kdo tě ovlivnil?
Priznám sa, že súčasnú scénu moc nesledujem, dnešná doba toho ponúka toľko, že ak by som sa chcel ako-tak orientovať, nerobil by som nič iné. To množstvo informácií človeka až odrádza. Ďalší problém je, že ma nemá rada moja pamäť. Mňa skôr inšpirujú doby historické. Koho rád počúvam a kto ma ovplyvnil sú dve rozdielne veci. Napr. mám rád Beatles, jazz, Š+S alebo šansóny, no nemôžem povedať, že by ma to ovplyvnilo. Hendrixa mám rovnako rád, no jeho spôsob práce s tónom, podiel improvizácie a schopnosť uchopenia a následného využitia charakteru prostredia na ovládanie nástroja už ano. Ovplyvniť človeka nemusí len zvukový vnem, ale napr.aj fotografia. Ja by som rozdelil tie inšpiračné zdroje na dve časti - hudbu experimentálnu a quasikomerčnú.
V experimentoch určite Cage, Varese, ďalej mám rád farebnosť, ale aj patinu technickej nedokonalosti prvých nahrávok musique concréte, z domácich napr. Dáša Andrtová-Voňková. Čo to z mojej tvorby je šmrncnuté minimalizmom, no ten paradoxne nepatrí medzi moje obľúbené žánre. Som skôr ten typ, ktorý v týchto experimentálnych veciach nejde po jednom autorovi, ale pohybuje sa v tom to viacmenej bestofovsky.
Už ako dieťa ma okrem mainstreamu vábili aj rôzne záhadne, tajomné polohy. Veľmi dôležitý zdroj bola filmová hudba Zdeňka Lišku, ktorá vytvárala premostenie medzi komerciou a magickou inakosťou. Veľmi dôležitou personou bol Frank Zappa - jeho fúzie rocku s experimentálnou hudbou a jazzom na jednej strane a schopnosť vniesť do vážnej hudby vtip a nadhľad na strane druhej. Rolu inšpirácie u mňa v nemalej miere predstavujú aj fotografie starých experimentálnych štúdii, či historických elektrických nástrojov, ktorých zvuk nepoznám. Alebo opisy mne neznámych kompozičných techník. Predstavujem si, ako znejú a tieto predstavy zhudobňujem. Z komercie a „polokomercie“ ma výraznejšie inšpirovali napr. Genesis 1970-73, Who, Jack Bruce, Marian Varga, Dežo Ursiny, Miles Davis, skladba Popcorn v jednej časti seriálu No počkaj, zajac!+Kraftwerk + fotografia koncertu Tangerine Dream ma inšpirovali k založeniu formácie Analog Apple.....je toho samozrejme viac, ale na ilustráciu snáď postačí...

Napadá mě k tomu ještě, jestli cítíš nějaký výrazný rozdíl, když tvoje skladby někdo slyší...
Když si říkal, že část skladby Prekvapenie si neslyšel ani ty sám, vzdal to vlastně i poslední možný posluchač. Nakolik vidíš svojí tvorbu jako hudební práci a nakolik jako nějaký osobní rituál, obsedantní činnost, druh jednostranné komunikace se světem, nebo třeba druh duševní hygieny? Vnímáš ve své práci i tento element?

Vyjdem z pocitu, ktorý mávam pri občasných projekciach mojich filmov. V miestach, kde cítim, že to nie je ono trpím, dosť deklaratívne, akoby som sa sám sebe ospravedlňoval krútim hlavou, takmer vždy sedím vzadu-cítim sa trapne. No chvíle, z ktorých mám dobrý pocit prežívam naplno a vsugerujem si, že to vidím prvýkrát. Možno toto je ten pocit, ktorému sa hovorí vciťovanie sa do diváka. Skončí film a ja sa premiestnim niekde dozadu sály a čakám či niekto nepríde, čiže opäť zvíťazí moja introvertnosť. Som silný introvert, čo sa prejavuje aj v mojej /ne-/priebojnosti. Fenoménom utiahnutia sa po produkcií vídam v tunajšom klube bežne. Účinkujúci sa po koncerte utiahne niekde dozadu  a ani sa nesnaží o nadviazanie kontaktu, možno sa obáva, že stretne niekoho, kto jeho výkon neohodnotí najlepšie, najmä keď boli diváci nie moc emotívny. Som utiahnutý, ale paradoxne nemám problém osloviť nejakú známu osobnosť, ktorú by sa ostýchal osloviť aj extrovert.
Pod pojmom hudobný robotník si predstavujem chladného profíka-sessionmana s poistenými prstami. No pravda je, že niekedy pristupujem k tvorbe automaticky, akoby bez zanietenia. Často mám pocit, že už mi to toľko nedáva ako kedysi, no to pozná sňáď každý. Našťastie sa to vždy skôr či neskôr vráti do svojich koľají. Dôležité je netlačiť sa do niečoho, čo nejde. Mám svoj čas, nerobím viac ako 8 hodin denne, čiže s tým workoholizmom to nie je až také výdatne. Som nočný vták, čiže najlepšie sa darí neskoro v noci, momentálne chodím spávať okolo 7:00, ale musím to aspoň o hodinu posunúť, aby som mohol vstať o cca 13:00. Tiež záleží na počasí, inak sa točí oscilátor keď je vonku pod nulou a prší, ako keď slnko velí "foťák do ruky a von!". Stále intenzívnejšie cítim, že potrebujem nový impulz, nový level. Napríklad by som si chcel s niekym poriadne zamuzicírovať, prípadne niečo spoločne vytvoriť.
Samozrejme, už by som rád vydal nejaké oficiálne album. Prvok spoluhráča mi jednoducho chýba. V mojom okolí ale nepoznám nikoho, kto by bol čo i len v súkromí a neoficiálne otvorený tomuto druhu improvizácie, improvizácie voľnej, postrádajúcej akýchkoľvek istôt. A to ešte nehovorím o performance. Akoby sa ľudia báli, že sa strapnia, alebo si pokazia svoju povesť, že sa nepreukážu ako dostatočne ohybní. Alebo sa boja, že sa dostanú do bodu, keď nebudú vedieť ako ďalej.
Ale o tom to predsa je-čo by to bolo za improvizáciu, keby bola ochudobnená o blúdenie? Mnoho ľudí sa nevie dostatočne aklimatizovať na...hmm...performatívny spôsob vyjadrovania. Nemyslím tým nejake excentrické výboje, ale..dám príklad: Hrá jazz-rocková kapela, tom sa gitaristovi pretrhne struna. Preruší sa skladba, spoluhráči mĺkvo stoja, nudia sa a čakaju, kým gitarista natiahne strunu, naladí a až potom sa hrá ďalej. V horšom prípade položia nástroje a idú do šatne. A obecenstvo zatiaľ pekne chladne... Takto sa zachová človek, ktorý hrá na pódiu, ale nie hudobník. A už vôbec nie jazzový. Ak je len jediný nástroj schopný hry, musí byť použitý, muzikant sa musí vynájsť, obecenstvo nesmie počuť ticho. Princíp vedomej pauzy je vžitý, no o to viac by diváci ocenili, ak by sa občania s nástrojmi prejavili ako hudobníci.
Človek, ktorý chce so mnou improvizovať by sa mal vedieť vynájsť a komunikovať bez použitia civilného, zažitého spôsobu dorozumievania sa. My sa môžme počas hry rozprávať, ale musí to byť spôsobom hudobným, či performatívnym. Nepoužívať reč civilne - môže to predsa zaspievať, prípadne inak umiestniť do hmoty, ktorej je spolutvorcom. Rovnako ako je v baroch tabuľka "zákaz fajčiť!" , malo by byť v skúšobni: "počas improvizácie v dohodnutých časových úsekoch zákaz rozprávať!"
Samozrejme mám na mysli len veľmi špecifický druh experimentálne chápanej improvizácie. V civile samozrejme komunikujem normálne. Ale improvizácia je práve vyzlečenie sa z civilu a postupne obliekanie sa do nedefinovateľnej, neustále sa pretvárajúcej hmoty, ktorá je len „teraz“. Bohužiaľ, tomuto druhu komunikácie je otvorené veľmi malé percento ľudí, navyše chýba potrebný priestor. Človeka tiež veľmi demotivuje, ak sa predsa len niekto nájde na kom vidno, že to myslí vážne, príde čas na realizáciu a dotyčný sa začne vykrúcať vetami typu: “...vieš, ja teraz vôbec nemám čas a dlho ani nebudem", “...hmm..no ja neviem, či by som práve toto chcel" prípadne: "momentálne nemám čas, ale niekedy si isto zahráme...”, pričom to "niekedy" trvá tri roky. Prípadne sa tí ľudia odsťahujú do zahraničia. Potom sa nemožno diviť, že som nezdravo pasívny a uzatváram sa do seba. Keby som žil vo väčšom meste, bolo by to iné. 
Že som Prekvapenie nepočul, ešte neznamená, že skladba nie je určená na počúvanie. Aký by to potom malo zmysel? To len ešte nedozrel jej čas. Aj matka vidí dieťa až po pôrode, navyše tá nemá takmer žiaden vplyv na jeho vývoj v prenatálnom štádiu. U mňa tomu tak nie je, jednotlivé polotovary kompozície nevznikali náhodným princípom. Teda mám ten dojem, no keď nad tým momentálne rozmýšlam....dostal si ma do pomykova...možno aj nejaky nahodný princíp bol. Samotný fakt, že bude niečo také predvedené bude lákadlo, no chce to špecifický druh vopred oboznámeného poslucháča, ktorý by prišiel v dostatočnom množstve, nech to má zmysel. Aj mi napadlo, že by som pri produkcií mohol sediet na javisku, aby divák videl emócie skladateľa formované špecifickým druhom očakávania, no stupeň môjho exhibicionizmu mi to zatiaľ nedovolil. Verím tomu, že po prečítaní tohto článku to bude určite niekto chceť, v tejto, alebo inej podobe skúsiť.









                   Grafické partitury Andreje Danócziho pro softwarovou verzi syntezátoru ANS: