pondělí 25. ledna 2016

Milan Buričin


O panu Buričinovi jsem zde již psal v roce 2012, v jednom z prvních článků na tomto blogu:
Outsider music po česku. Na svůj samostatný profil však pan Buričin stále čekal. To bylo třeba napravit. Milan Buričin je fenomén. Nepřehlédnutelný a jistě zdaleka nejúspěšnější ze všech umělců zmíněných na tomto blogu si svůj komunikační kanál našel na na portálu Youtube. Na svůj profil uložil již mnoho set videí, na mnohých z nich čte své povídky, nebo vyučuje základy hry na kytaru, na drtivé většině z nich ovšem interpretuje vlastní písničky - písně lidové i romantické, psychedelické easy-listening instrumentálky, legrační popěvky či zábavný domácí industriál. K tomu je třeba přičíst i početnou kolekci podivuhodných hudebních instrumentů vlastní výroby, jako minivozembouch, elektrická řehtačka, kuchyňský smetáček, kytaromandolína, elektrofonický vál na nudle, mikrokytara, nanokytara, nebo elektrofonický smeták, které zde představuje a na které hraje své skladby. Pan Buričin se v jistém období stal dokonce tak nepřehlédnutelným, že o jeho aktivitách referovaly i mainstreamová média, objevil se i se svými vynálezy v televizi, rozhlase a přirozeně se stal hrdinou sociálních sítí, kde je jeho veřejná persona doma. Kromě reakcí výsměšných má pan Buričin i svůj okruh příznivců a dokonce oficiální fanklub. 



 

Přiznám se, že se necítím povolán reflektovat tak rozsáhlou tvorbu v celé její šíři a proto jsem požádal o komentář několik dalších lidí, které považuji za znalce tvorby Milana Buričina. Těm předchází samozřejmě také rozhovor přímo s autorem.
Jako svůj osobní pohled na jeho tvorbu jsem si pak dovolil připravit výběr z orchestrálek, který představuje Milana Buričina jako mistra specifické easy-listening, nebo chcete-li elevator music, ovšem s notnou dávkou přidané hodnoty. Tento sonický výtah vás zaveze hluboko do páně Buričinovy tvorby, pokud si na tuto cestu troufnete. Hlavním místem, kde můžete zkoumat všechny aspekty a finesy hudební produkce Milana Buričina je jeho Youtube kanál. Takže pokud chcete mistra podpořit, vypněte svůj AdBlock a pořádně jeho videa proklikejte: https://www.youtube.com/user/buricin



Milan Buričin Easy Listening Selection


 


ROZHOVOR S MILANEM BURIČINEM
V jednom z rozhovorů říkáte, že vás “stvořil internet”. Jak je to vlastně, chtěl jste vy sám být stvořen - počítal jste s tím? Nebo je to jaksi jenom vedlejší produkt vašeho domácího muzicírování? Měl jste nějaké ambice, když jste začínal?
Tvořil jsem již dávno před čtyřiceti lety, ale byl jsem introvertní a na veřejnost jsem s tím nešel. Když přišel internet, začalo ve mně takové nutkání, že bych to zkusil, protože tam není člověk čelem davům a nemusí se stydět. 5.2. 2009 jsem tam dal jednu odbržďovací vulgární a věděl jsem, že nic vulgárnějšího už nenapíšu. Jmenovala se Procitnutí. Dával jsem tam další, ale počet shlédnutí byl nula. Příchodem Cirkulárky a Jak jsem mohla žít bez lásky se to zlomilo a shlédnutí začala přibývat. Na to abych šel na koncert jsem si netroufal, přesto jsem již v prosinci 2009 hrál první koncert se svými písničkami v Café Srdíčko na AVU v Praze. Ano, chtěl jsem být svořen a šel jsem tomu naproti. Měl jsem ambice a mám, abych se aspoň trochu prosadil. Ale nepočítal jsem s tím, že mě budou doslova znát v každé vísce  a že budou znát zpaměti moje texty. To není nadsázka. Kdybych to neměl ověřené, tak bych to netvrdil. Lidi si na koncertě písničky zpívají se mnou.

Během let jste se díky své tvorbě objevil v několika časopisech, v rozhlase, v televizi, nebo třeba i v show Jana Krause. Čemu přičítáte tento zájem o vaši osobu? Myslíte si, že je tou rozsahem vaší tvorby na webu, nebo snad tím ztělesňujete nějakou roli zábavného podivína?
Každá společnost prahne po seznaci. Možná, že tomu zájmu napomáhá ujetost textů, neobvyklé hudební nástroje, možná, že hraju roli podivína a myslím, že moje texty jsou jiné než současné. Snažím se aby v každém byl nějaký smysl, ať už legrace nebo filosofie nebo i scifi. Současným některým populárním textům říkám bezpohlavní.

 

Hrajete lidovky, folk, rockandroll, blues, syntezátorové orchestrálky, disco, easy listening. Máte nějaký nejoblíbenější hudební styl? A co vás ovlivnilo a inspirovalo?
Mám blízko k rockandrollu a blues. Rockandroll kvůli jeho dravosti a blues kvůli zamyšlenosti. Ovlivnila mě asi nejvíc moje první kapela Gapa, kde jsme hráli bigbít. Varhany, kytara, basa, bicí. Já jsem hrál basovku.  Bylo to kolem mých 22 let. Svoje písničky jsem nikdy nehrál. Až do toho podzimu 2009. Po skupině Gapa jsem hrál dlouho v taneční kapele, pak sám s klávesami. Ale tento popový stereotyp mě unavil a nechal jsem toho. Uvažuji, že se k tomu ještě vrátím, ale to bych byl sám se sebou v rozporu, protože tento směr vlastně kritizuji. Ještě nevím. Ale spíš mi vadí písničky, které slyšíme pětkrát za den v rádiu a jejichž textům vůbec nerozumím. Nevím jestli je tam něco skryto, nebo je to nedostatek nápadů a je to kamufláž. Na to můj rozum nestačí.


Reakce na vaši tvorbu jsou různé. Negativních také není málo. Jak se přes to přenesete? Vyrovnají to reakce pozitivní?
Negativní reakce mě nějakou dobu rozčilovaly, ale pak jsem si zvykl. Ty pozitivní a kontakt přes facebook to zdaleka vyrovnají.

Mě zajímá ten moment, kdy vás někam pozve někdo, kdo ve vás vidí především “exota”. Určitě se vám to už stalo. Jak se vyrovnáváte s takovou situací?

To, že si pořadatelé pozvou exota, s tím počítám a jdu tomu naproti různými vtípky, poznámkami v textu nebo vysvětlím, jak jsem vyráběl hudební nástroj. Zjistil jsem, že na koncertě musí být komunikace a legrace. Už se nebojím a občas tam plácnu nějakou blbinu a obecenstvo to bere většinou s povděkem.

 

V roce 2012 jste v pražském Café v lese hrál společně s australským noiserem Justicem Yeldhamem, který hraje na kus skla. Jaká je vaše zkušenost ze setkání s tak extrémně jiným hudebním přístupem? A necítil jste se zneužitý organizátory pro nějaký jejich dadaistický hudebně-dramaturgický vtípek?
S Justicem jsem hrál rád. Pokud jsme hráli spolu, dokázal citlivě reagovat na moji skladbu. To že to byl záměr, nás dva dát dohromady, mě už napadlo dávno. Dát tam Buričina a lidi se natáhnou. Pokud tam ten záměr byl, tak asi nevyšel úplně, stačí se podívat na fotku. Nakonec by mi ani tenhle záměr nevadil.


Justice Yeldham (AUS) & Milan Buričin (CZ) live in Prague



Překvapila mě obliba vaší tvorby mezi noisovými, nebo řekněme obecněji experimentálními, hudebníky. Jak si to vysvětlujete?
O experimentálních hudebnících toho moc nevím, ale jejich zájem vychází asi z podobného směřování - zkoušet a pokoušet.

Na vašem youtubovém profilu jsem napočítal 982 odběratelů a 1 762 447 zhlédnutí, počet klipů převýšil tisícovku už před několika lety. Začal vám i váš youtubový profil něco vydělávat?
Výdělek je asi 100 dolarů za rok, což je málo. Někteří interpreti mají i několik milionů. Na to nemám.

Co vás přivedlo k výrobě vlastních nástrojů? Kytaromandolína, bumerang, xylotringoš a další výrobky: kde se berou a kde k jejich výrobě berete inspiraci?
K výrobě hudebních nástrojů mě vede přirozená touha tvořit něco rukama, protože si myslím, že jsem alespoň průměrně manuálně zručný a zapojím při tvorbě těchto hudebních nástrojů fantazii. Čím uhozenější tím lepší.

Když se dívám na počet vašich příspěvků, zdá se mi, že při jejich četnosti by se daly brát jako svého druhu deníkové záznamy. Cítíte vy sám, že něco z těch záznamů je víc ta vaše veřejná persona a něco víc ten “opravdový” Buričin?
Veřejnou personu si ze mě mohli vytvořit fanoušci způsobem, který ne příliš tuším. Zdaleka nejvíc písniček je obyčejný Milan Buričin.

Dokázal byste z té záplavy nahrávek vybrat jediné video, které vás a vaši tvorbu charakterizuje?
Vybrat jediné video je pro mě problém. Dám jedno na první místo, ale musím přidat další: 
Nedotknutelná dívka - poetická    
Růžový hřeben a pantoflíček
Snový kousek světa - romantické
Potkal had hadici - ujetá
Jak jsem mohla žít bez lásky - Dana
Tajná galaktická zbraň - scifi
Jen pro silné povahy - depresivní orchestrálka
Druhé volání mimozemšťanů - andělský chór




Jaroslav Diviš - výtvarník a hudebník (Mhnunrrn, Arytnelanuko)
Svého času jsme kolem pana Buričina záměrně vytvořili jakýsi "status kultu" prostřednictvím jeho fanklubu. Bylo to vtipné, ale myšleno zcela vážně. V dnešní době, kdy se s plnou vážností lže, přetvařuje přímo do obličeje a bez špatného pocitu, je pan Buričin v jádru naprosto bezelstný a přímý - dělá přesně to, co dělá, nevytváří v sobě rozpor, a tím méně v druhých - když je to kytara ze smetáku, tak je to kytara ze smetáku. Starat se o to, co si kdo o tom myslí, jak moc to splňuje nároky na kvalitu a vůbec prezentaci, zda se to dá poslouchat nebo ne, to už je starost jiných lidí. Pro mě osobně je skvělé vnímat člověka, pro kterého je každá škatulka nedostačující, a když toho člověka do ní strčíte, tak vždy něco čouhá ven, a to je pan Buričin - samorost z domácích potřeb, kovboj bez koně, ale s kobylkou na kytaře. Můžete si ho naložit do láku, vysušit nebo pověsit do průvanu jako odstrašující případ pro budoucí generace, ale on jako druh a přírodní živel je nezničitelný. Buričin je Mistr.
On je druh člověka, kterého když zavřeš do ZOO, tak z něj uděláš "exota" pro lidi, a budou se mu smát (což je patrné z komentářů jak na jeho YT, tak i ve fanklubu) ale ve svém prostředí je to vlastně chráněný druh. Fanoušci kolem něj se přidávají, odpadávají, někteří, aby se mu vysmáli přímo, druzí, aby se chvilku pobavili, ale když to pozoruješ delší dobu, pár let, tak je Buričin jako pařez v lese, a když jsi blbec, tak o něj zakopneš a potom mu i dokonce nadáváš, ale to vážně není problém pařezů obecně.




Michael Borůvka (CS Industrial 1982-2010)
Od Milana Buričina jsem poprvé slyšel Baladu o mrtvé dívce, ten nával patosu mi nejdříve způsobil pocit trapnosti a ptal jsem se proč. Později jsem si poslechl další skladby a zjistil jsem, že on to všechno myslí smrtelně vážně a hlavně upřímně. Po skladbě s cirkulárkou, ke které jsem ho sám inspiroval, neškodným dotazem, že bych chtěl tu jeho doma vyrobenou cirkulárku slyšet, a Milan Buričin ne, že by jednoduše nahrál její zvuk, on ji přímo použil jako nástroj (dokonce jsem dostal za to od něho knížku s věnováním). S touto skladbou „prorazil“ a všimla si ho industriální scéna a později média. Milan Buričin to všechno ustál a dál skládal ty svoje skladbičky a tvořil nové nástroje. Je jasné, že polovina lidí ho má za exota, což on nevidí nebo nechce vidět, a to je dobře. Myslím, že je pevně nohama na zemi a za svým dílem si stojí a vždy ustojí všechny ty výpady proti němu. Dalo by se říci, že to je renesanční člověk moderní doby když k tomu ještě přičteme jeho literární a výtvarnou činnost, jak komiksy k jeho skladbám nebo nyní jeho úpravy fotografií. Jeho hudba to je mix TV Šlágr s německou scénou Geniale Dilletanten z osmdesátých let a texty s Mládkovou poetikou a za vším čistá duše. Představuju si ho jak sedí na té své chatě v Bílé hlíně a rozhlíží se okolo sebe a dumá z čeho by vytvořil nový nástroj a v hlavě mu naskakují absolutní rýmy.
Šťastný to muž.




Žádné komentáře:

Okomentovat